Článek
Je mi třicet pět let. Mám vysokoškolské vzdělání, slušnou práci v marketingu, pracuji přesčasy, o víkendech, dělám vše, co se ode mě očekává. A přesto? Přesto každý měsíc počítám, jestli mi vyjdou peníze na zálohy, nájem, potraviny. Dovolená? Luxus, který si mohu dovolit jednou za dva roky, a to ještě musím celý rok odkládat stranou.
Moji rodiče jsou oba v důchodu. Táta pracoval celý život jako technik ve státním podniku, máma jako účetní. Běžná zaměstnání, nic výjimečného. Když odcházeli do důchodu, bála jsem se o ně. Jak vyjdou s penězi? Nebudou potřebovat mou finanční pomoc?
Realita? Jezdí k moři dvakrát ročně. Na jaře týden do Egypta, na podzim deset dní do Řecka nebo Španělska. Mezitím výlety po Česku, wellness pobyty, divadla, koncerty. Žijí život, o kterém já jen čtu v lifestylových časopisech. „Jak si to můžete dovolit?“ zeptala jsem se jednou mámy, když mi ukazovala fotky z další dovolené. „Vždyť máte důchody dohromady možná 30 tisíc.“
Její odpověď mě šokovala svou jednoduchostí: „My nemáme žádné závazky, zlatíčko. Byt je zaplacený, auto máme staré, ale funkční. Nemusíme šetřit na budoucnost – ta je teď.“ A v tom je ten paradox. Moji rodiče získali během svého produktivního života věci, které já možná nikdy mít nebudu. Vlastní bydlení? V dnešních cenách nedosažitelný sen, pokud nemáte bohaté rodiče nebo nehodláte splácet hypotéku do sedmdesáti. Stabilní zaměstnání s jistotou důchodu? V době, kdy se mění celé obory během několika let, spíš utopie.
Nechápejte mě špatně – nepřeji svým rodičům nic zlého. Jsem ráda, že si mohou užívat podzim života. Že nemusí počítat každou korunu jako já. Že mohou cestovat, poznávat svět, užívat si radosti, na které během pracovního života neměli čas. Ale nemohu se zbavit pocitu hořkosti, když porovnávám naše životy. Oni ve svých šedesáti pěti žijí život, o kterém já ve svých třiceti pěti mohu jen snít. A to navzdory tomu, že jsem vzdělanější, pracuji více hodin, snažím se „dělat věci správně“.
Minulý týden mi táta volal z pláže na Rhodosu. Vyprávěl, jak je moře teplé, jak si dali skvělou večeři v taverně, jak potkali sympatický pár z Brna a plánují společný výlet lodí na vedlejší ostrov. Poslouchala jsem ho a v duchu počítala, kolik dní mi zbývá do výplaty a jestli mi zbude dost na zaplacení účtu za elektřinu, který přišel nečekaně vysoký. „A co ty, jak se máš?“ zeptal se nakonec.
Co jsem mu měla říct? Že jsem včera večer plakala nad výpisem z účtu? Že závidím svým vrstevníkům, kteří mají rodiče ochotné a schopné pomoci jim s akontací na byt? Že se bojím budoucnosti, protože vím, že můj důchod – pokud vůbec nějaký bude - mi neumožní ani zlomek toho, co si užívají oni? „Dobře, tati. V práci je trochu stres, ale jinak všechno v pohodě.“
Standardní odpověď. Nechci kazit jejich radost. Nechci, aby se cítili provinile za to, že si užívají života. Není to jejich vina, že se narodili do jiné ekonomické reality. Do doby, kdy bylo možné s průměrným platem koupit byt. Kdy existovala jistota zaměstnání. Kdy důchod znamenal zasloužený odpočinek, ne boj o přežití. Ale nemohu se zbavit otázky – co se stalo? Jak je možné, že generace našich rodičů, která nezažila ani zlomek technologického pokroku, ekonomického růstu a globálních možností jako my, si může dovolit životní styl, o kterém my jen sníme?
Část odpovědi je v systému. Naši rodiče těží z důchodového systému, který byl nastaven v době ekonomické prosperity. Z dob, kdy bylo více pracujících než důchodců. My platíme jejich důchody ze svých daní a odvodů, zatímco tušíme, že až přijde náš čas, systém už bude dávno neudržitelný. Další část je v bydlení. Oni získali byty za ceny, které byly v rozumném poměru k jejich příjmům. Někteří dokonce dostali byty přidělené od státu nebo zaměstnavatele. My čelíme realitnímu trhu, kde ceny rostou rychleji než platy, kde se byt v krajském městě stal luxusem pro vyvolené.
A pak je tu otázka jistoty. Oni vyrůstali a pracovali v době, kdy bylo normální zůstat v jednom zaměstnání celý život. Kdy existovala jasná kariérní dráha. Kdy se člověk nemusel bát, že jeho profesi za deset let nahradí umělá inteligence. My žijeme v neustálé nejistotě, ve světě, kde je jediná konstanta změna. Když o tom přemýšlím, uvědomuji si, že nejde jen o mě a mé rodiče. Je to generační problém. Miliony lidí v mém věku zažívají totéž – pracují více, vydělávají relativně méně (po započítání nákladů na bydlení) a hledí do budoucnosti s obavami, zatímco jejich rodiče-důchodci si užívají života.
Je to spravedlivé? Pravděpodobně ne. Je to něčí vina? Těžko říct. Je to realita? Bohužel ano. Tento příběh píšu ne jako obžalobu svých rodičů nebo jejich generace. Píšu ho jako zamyšlení nad tím, jak se změnila ekonomická realita během jedné generace. Jak se z „amerického snu“ - pracuj tvrdě a budeš odměněn – stal pro mnohé nedosažitelný přelud.
Příští týden se rodiče vrátí z dovolené. Přivezou mi suvenýr, možná láhev místního vína nebo olivový olej. Budou nadšeně vyprávět o svých zážitcích a já budu předstírat, že mě to těší. A pak se vrátím do svého pronajatého bytu, otevřu počítač a začnu počítat, kolik musím tento měsíc ušetřit, abych mohla zaplatit zálohy na energie, které opět vzrostly.
A budu doufat, že až jednou – pokud vůbec - dosáhnu důchodového věku, budu mít také možnost užívat si života. Že všechny ty roky šetření, odříkání a tvrdé práce budou stát za to. Že i já jednou budu volat svým dětem z pláže někde u moře.
I když, upřímně, v to už ani nedoufám.
