Článek
Monte Verita neboli Hora pravdy je kopec, který tak pojmenovali první náhradní osadníci v roce 1900. Svahy nad jezerem Lago Maggiore, blízko obce Ascona ve švýcarském kantonu Ticino, si vybrali duchovně založení jedinci různého původu. Každý, kdo dnes zavítá do této malebné krajiny, může pěšky vystoupat jen několik set metrů k vrcholu, a nechat se unášet kouzelným výhledem na okolní místa. Podél cesty jsou dnes vystaveny honosné hotely a luxusní vily. Toto bájné místo je připomínkou minulosti, kde se toho mnoho událo.
Hledání vhodného místa
Hora se změnila v neodolatelně přitažlivý magnet. Z velké části sem lidi lákaly nejenom různé zájmy a záliby např. vegetariánství, cvičení jógy a gymnastiky, ale hlavně ideologie svobodného myšlení. Pomalu se zde začala utvářet komunita v duchu myšlenek sociální reformy Lebensreform, tedy spolek, navracející se k přirozeným kořenům. O vznik společenství se zaloužili v německém Mnichově Ida Hofmannová, klavíristka a spisovatelka, bratři Graserovi, ale také syn belgického průmyslníka Henri Oedenkoven. Byli stále více nespokojeni se sobeckým chováním společnosti, proto se rozhodli hledat takové místo, kde by mohli svobodně žít podle svých vlastních pravidel. Po dlouhém bádání konečně objevili kopec, který byl podle jejich představ, pozemek odkoupili a pojmenovali Monte Verita. Společně se podíleli na založení zeleninového družstva, a také postavili dřevěné chatky. Nadále vznikaly další velké plány, a také hlavně přibylo mnoho nadšenců o společný návrat do přírody.
Někteří umělci se na tomto místě usadili natrvalo
Později byla schválena stavba nového slunečního sanatoria s ojedinělým programem. Takovéto mimořádné místo se přímo nabízelo k setkávání se umělců, nadšenců a podivínů ve všech směrech. Monte Verita zažívala v letech 1900 až 1920 zlatou éru. Otevřený prostor na kopci byl vyhledávaný pro rozvoj těla i ducha. Setkávali se zde spisovatelé, malíři a další osobnosti. Silné zastoupení měli také umělci s moderními postupy a avantgardními směry. Většina se jich na Monte Verita zdržela jen poměrně krátkou dobu, někteří se sem rádi vraceli, a byli mezi nimi i takoví, kteří se zde usadili na trvalo, rozhodli se na tomto místě zbytek života. Jednou z nich byla i malířka ruského původu Marianne von Werefkin, která se do Švýcarska uchýlila v roce 1917. Obyvatelé vesnice si malířku velmi oblíbili, a když v roce 1938 v Asconě zemřela, důstojně se s ní přišli rozloučit. Její díla jsou dodnes vystavená v místním muzeu. Po roce 1948 zbylo z centrální světlé budovy Casa Centrale jen zakřivené schodiště, které bylo použito do nové moderní novostavby. K památkově chráněným patří i přilehlé objekty a park, v němž se nachází socha Hanse Arpa. Ta je dnes symbolem celého komplexu.
Svobodný duch však z Monte Verita zcela nevymizel
Vlivem existenčních problémů se původní ideály obce měnily, až úplně zanikly. Rodinné vazby zakladatelů se změnily, zelinářské družstvo a sluneční sanatorium už nedokázalo čelit nastálé těžké situaci. V roce 1920 komunitu Monte Verita společně opustili Henri Oedenkoven a Ida Hofmannová s dalším společníkem, a odstěhovali se do Brazílie, kde hodlali založit nový spolek s novým názvem Monte Sol. V cizí zemi však nebylo jednoduché si znovu splnit rebelský sen. Nebránily tomu jen provozní důvody, ale hlavně zdravotní problémy Idy Hofmannové, která zemřela v Sao Paulu o několik let později. Svobodný duch však z Monte Verita úplně nevymizel a svým způsobem se zachoval až dodnes. Nový příběh se začal psát v roce 1933, kdy Olga Fröbe Kapteynová ve svém domě poblíž Monte Verita zařídila zvláštní síň. Bylo zde také založeno nové otevřené sdružení Eranos na popud Carla Gustava Junga. Tato společnost zde pořádala mezinárodní konference pro vědce.
Zdroje: Monteverita.org, Ticinitopten.ch, Hnonline.sk
