Článek
Poslední roky jsem se věčně vymlouvala na všechno možné – není čas, bolí mě záda, nemám boty, je moc vedro, pak zase moc zima, prší, fouká, nebo prostě jen nemám náladu. Ale jednoho dne jsem se podívala do zrcadla a řekla si dost. Nešlo ani tak o váhu nebo kondici, ale spíš o ten pocit, že jsem se na sebe vykašlala. Tak jsem si stáhla aplikaci, koupila si běžecké legíny, které mě stály víc než moje poslední zimní bunda, vytáhla staré tenisky a šla na to. Říkala jsem si – pět set metrů, to dám. To je jako dvakrát obejít náš blok. A že pak uvidím, jak na tom jsem. No… viděla jsem.
První problém nastal hned, jak jsem vyšla. Taška na odpadky, kterou jsem si spletla s elegantní ledvinkou, mi pořád skákala na boku, sluchátka mi vypadávala z uší a mikina, kterou jsem si přivázala kolem pasu, mi během prvních deseti kroků spadla na zem. Kolem mě prošel pán se psem, podíval se na mě s výrazem „to nemyslíte vážně“, a pes si u mě poskočil, jako by se chtěl přidat. Nevzdala jsem to. Dala jsem si do uší motivační hudbu a rozběhla se.
Prvních sto metrů jsem si říkala – dobrý, to jde, vždyť běžím! Pak přišla bolest v lýtkách, píchání v boku, a u dvoustého metru jsem se začala modlit, aby mě něco donutilo zastavit. No a u pětistého se mi to splnilo. Jen to nebylo to, co bych čekala.
Z protější strany silnice na mě zamířilo policejní auto. Nejprve jsem si říkala, že si toho vůbec nevšimli, ale pak jsem uslyšela, jak zpomalují. Otočila jsem hlavu a vidím, jak na mě míří reflektor a jedno z okýnek se stahuje. „Slečno, všechno v pořádku?“ ozvalo se z auta. Zastavila jsem se, celá rudá, zadýchaná, lapající po dechu jako ryba na suchu, a jen přikývla. Policista vystoupil. Druhý zůstal v autě. „Viděli jsme vás běžet opravdu rychle. Nevypadáte jako běžkyně,“ řekl. A já v tu chvíli nevěděla, jestli se mám smát nebo brečet.
Zmohla jsem se jen na: „Chtěla jsem začít běhat.“ Podíval se na mě, pak na moje boty, které kdysi možná běžecké byly, dneska už ale patřily spíš do muzea obuvi. A pak přišla ta věta: „Promiňte, ale nevypadala jste jako někdo, kdo běží pro radost. Spíš jako někdo, kdo utíká před něčím.“
V tu chvíli jsem se chtěla propadnout. Očividně moje tvář nevyzařovala endorfiny, ale spíš čistou paniku. Začala jsem vysvětlovat, že jsem doma seděla, rozhodla se, že je čas začít, že jsem si oblékla, co jsem měla, že běžím poprvé. Policista se zatvářil rozpačitě, pak se usmál a řekl: „Dobře, jen jsme si chtěli být jistí, že se něco nestalo. V poslední době tu byly nějaké incidenty.“ Poděkovali, popřáli mi hezký den a zase nasedli do auta.
Zůstala jsem stát na chodníku, rudá nejen námahou, ale hlavně ostudou. Vzpomněla jsem si, jak jsem si ráno přísahala, že běh bude mým novým začátkem, že se do toho pustím naplno. A pak mě po pěti stech metrech zastaví policajti, protože vypadám, jako bych utíkala od kriminálního činu.
Sedla jsem si na lavičku, koukla do mobilu a zjistila, že běžecká aplikace nezaznamenala vůbec nic. Zapomněla jsem ji zapnout. Takže z celého mého pokusu nezůstalo nic. Žádný čas, žádná trasa, žádný důkaz, že jsem vůbec běžela. Kdyby mě neviděli ti policajti, tak by to bylo, jako by se to nikdy nestalo.
Celou cestu domů jsem přemýšlela, jestli to má vůbec cenu. Jestli nejsem prostě člověk, co by měl zůstat u procházek nebo lehkého protahování doma v obýváku. Ale když jsem pak přišla domů, padla na gauč a dívala se na svoje nohy, které se klepaly jak po zemětřesení, uvědomila jsem si, že i když to bylo krátké, bylo to moje. Moje první běhání. Moje ostuda. Moje zkušenost. A že i když to bylo absurdní, tak mě to rozesmálo.
Druhý den jsem měla namožené svaly jako hrom. Nemohla jsem sejít schody bez bolesti a každé usednutí na židli mi připomínalo, že moje tělo není zvyklé na tenhle typ pohybu. Ale věděla jsem, že to chci zkusit znovu. Už kvůli sobě. Kvůli té holce, co se zvedla z gauče a běžela, i když to nevypadalo ladně, i když to skončilo nečekaným výslechem.
A tak jsem šla znova. Tentokrát jsem zapnula aplikaci. Vzala si jinou mikinu. A hlavně – usmívala jsem se. Protože jsem si uvědomila, že sport není jen pro ty, co mají všechno dokonalé. Je i pro ty, co začínají v trapasu, ale jdou dál.
Protože občas právě ty nejvtipnější začátky dělají ty nejlepší příběhy. A tenhle budu jednou vyprávět s úsměvem. Třeba i při běžeckém závodě. A třeba to nebude tak daleko, jak si myslím.
