Článek
Když jsme se brali, měla jsem pocit, že se vlastně nic zásadního nezmění. Byli jsme spolu dlouho, znali jsme se, prošli jsme si společným bydlením, hádkami i smiřováním. Svatba byla spíš symbol. Tečka za jednou kapitolou a zároveň začátek nové. Netušila jsem, že právě po ní se začnou objevovat drobnosti, které se časem promění v něco těžkého a nepříjemného.První sobotu po svatbě jsem vstala dřív než obvykle. Chtěla jsem připravit snídani, udělat kávu a užít si ten pocit, že jsme manželé. On přišel do kuchyně, letmo mě políbil a řekl mi, že v deset začíná jeho pořad v televizi a že by bylo fajn, kdybych do té doby měla hotovo.
Sobota jako pevně daný rituál
Nezastavila jsem se nad tím. Vzala jsem to jako nevinnou poznámku. Každý máme své zvyky a on ten pořad sledoval už léta. Jenže další sobotu to bylo stejné. A pak znovu. Každou sobotu měl jasno. Dopoledne se nesmělo nic plánovat, nikam jet, nikoho zvát. Televize patřila jemu a jeho pořadu. Zpočátku jsem se přizpůsobovala. Říkala jsem si, že je to maličkost. Že přece nebudu řešit jednu hodinu týdně. Jenže ta hodina měla přesná pravidla. Ticho v bytě. Žádné otázky. Žádné povídání. Když jsem si sedla vedle něj, cítila jsem se jako vetřelec.
Postupně se přidávaly další drobnosti. Oběd měl být hotový dřív, aby se stihl najíst před začátkem pořadu. Vysávání bylo lepší odložit. Telefon si měl každý vzít do jiné místnosti. Sobota přestala být společným dnem a změnila se v jeho pevně nalinkovaný čas. Začala jsem si všímat, že plánujeme všechno okolo toho. Návštěvy, výlety, dokonce i nákupy. Když jsem navrhla, že bychom někam vyrazili hned ráno, přišlo to ticho. To zvláštní ticho, ve kterém člověk ví, že šlápl vedle. Nešlo už jen o televizi. Šlo o pocit, že sobota patří jen jednomu z nás. A já jsem v ní měla své místo jen tehdy, když neruším.
Ticho, které mluví víc než hádky
Nikdy jsme se o tom pořádně nepohádali. On byl klidný, věcný, až překvapivě rozumný. Vždycky to vysvětlil tak, že ten pořad je jeho jediný odpočinek v týdnu. Že pracuje hodně a že má právo na svůj čas. Já jsem mu to nebrala. Jen jsem si začala klást otázku, kde je v tom všem můj odpočinek. Moje sobota. Moje potřeba být spolu, něco zažít, nechat věci plynout. Seděla jsem často v ložnici a poslouchala zvuky z obýváku. Smích z televize, potlesk, jeho občasné komentáře. A v hlavě mi běželo, kdy jsme si naposledy v sobotu jen tak povídali.
Zlom přišel nenápadně. Jednu sobotu jsem měla narozeniny. Neplánovala jsem nic velkého. Jen jsem si přála, abychom si udělali hezký den. Ráno mi popřál, dal mi dárek a pak se podíval na hodinky. V deset začíná pořad, řekl skoro omluvně. Seděla jsem u stolu a došlo mi, že tohle není o jednom pořadu. Je to o tom, že některé věci jsou pro něj neměnné a jiné se prostě přizpůsobí. A já jsem mezi nimi byla čím dál častěji. Neplakala jsem. Neřekla jsem nic. Jen jsem měla pocit, že se mi něco v hlavě přeskládalo.
Učit se mluvit o nepohodlí
Trvalo mi ještě dlouho, než jsem to dokázala pojmenovat nahlas. Nechtěla jsem vypadat malicherně. Bála jsem se, že uslyším, že přeháním. Že řeším hlouposti. Když jsem mu to nakonec řekla, díval se na mě překvapeně. Vůbec si neuvědomoval, jak moc mě ty soboty bolí. Jak se v nich cítím odstrčená a zbytečná. Řekl, že to tak nemyslel. A já mu věřila. Ale zároveň jsem pochopila, že manželství není jen o lásce. Je o každodenních drobnostech, které buď spojují, nebo tiše oddělují.
Dnes už se na to dívám jinak. Naučily mě mluvit o věcech, které nejsou vidět. O pocitech, které se špatně vysvětlují. Naučily mě, že i malé požadavky mohou časem vyrůst do velkých vzdáleností. Ten pořad se pořád vysílá. Ale soboty už nevypadají stejně. A já vím, že pokud se někdy znovu začnu cítit jako host ve vlastním vztahu, nesmím to přejít mlčením. Protože mlčení je někdy hlasitější než jakýkoliv křik.
