Hlavní obsah
Příběhy

Na bleším trhu jsem koupil levný foťák. První snímek ukazoval místo, které mi bylo povědomé

Foto: Freepik

Bleší trhy mám rád. Člověk tam může najít poklady i naprosté zbytečnosti a pokaždé je to tak trochu dobrodružství. Někdy si odnesu starou knihu, jindy nějakou maličkost do domácnosti, která už dávno ztratila svůj původní účel, ale pro mě má kouzlo.

Článek

Tentokrát jsem tam šel jen tak, bez plánu a bez potřeby cokoliv kupovat. Spíš pro tu atmosféru, šramot mezi stánky, občasný pokřik prodejců a směs vůní z rychlého občerstvení. A jak už to bývá, právě tehdy člověk narazí na věci, které ho chytí za srdce.

Na jednom stolku ležel starý polaroidový foťák. Takový ten poctivý kus plastu s patinou, jakou získá jen pravidelným používáním. Už na pohled nebyl v nejlepší kondici, ale v ruce působil pevně, jako kdyby měl stále něco nabídnout. Chvilku jsem na něj jen koukal a v duchu si říkal, že dnes už je to spíš dekorace než přístroj, který by k něčemu byl. Ale něco mě nutilo vzít ho do ruky a prohlédnout si ho blíž. Prodavač mi řekl, že ho má od známého a že prý ještě funguje, jen k němu nemá kazety. A pak mě napadlo, že bych si mohl doma nějaké objednat. Vždyť polaroid je kus historie, navíc se mi vždycky líbila ta kouzelná chvíle, kdy se snímek pomalu objevuje před očima.

Chvíli jsem váhal, ale nakonec jsem nevydržel a za pár drobných ho koupil. Prodavač mi ho podal i s brašnou, která byla zjevně původní, trochu odřená, ale pořád pevná. Doma jsem si chtěl foťák jen odložit a pořádně ho prozkoumat až později. Jenže když jsem ho otevřel, všiml jsem si, že uvnitř ještě něco je. Starý zásobník se snímky. Myslel jsem, že bude prázdný, případně že tam budou jen zkažené papíry, protože roky staré kazety už většinou nefungují. Ale hned na začátku byla jedna jediná fotka. Už trochu vybledlá, ale jasně čitelná.

A právě ta mi vyrazila dech. Nebyla to nějaká cizí tvář nebo rodinný portrét, jak bych čekal. Byl to obrázek místa. Na snímku se rýsovala stará ulice s domy, které jsem znal. Nebylo to město, do kterého bych jezdil často, ale věděl jsem přesně, kde to je. Byl to roh ulice, kde jsem jako dítě chodil k prarodičům. Na fotce byl zachycený přesně ten kousek, kde jsem si hrával, kde jsme s klukama kopali do míče a kde jsem si rozbil koleno o obrubník. Když jsem si to uvědomil, proběhl mi po zádech mráz. Foťák, který jsem náhodně koupil na blešáku, v sobě skrýval fotografii místa, které bylo součástí mého dětství.

Seděl jsem s tou fotkou v ruce a chvíli jsem nevěděl, co si o tom myslet. Jaká je pravděpodobnost, že se mi něco takového stane? Že po letech uvidím na náhodně nalezeném snímku místo, které jsem znal tak důvěrně? Byl to zvláštní pocit. Směs nostalgie a něčeho trochu znepokojivého. Přemýšlel jsem, kdo ten snímek mohl pořídit. Nějaký cizí člověk? Nebo někdo, kdo tam žil stejně jako já? Co tam tehdy hledal? Fotka vypadala, jako kdyby byla stará několik desetiletí, a i když barvy byly už vybledlé, dalo se poznat, že domy na snímku jsou v podstatě stejné, jaké stojí dodnes.

Neubránil jsem se a musel jsem se tam jít podívat. Vzal jsem fotku a zajel na to místo, i když to bylo přes celé město. Stál jsem pak na tom rohu, porovnával realitu s obrázkem v ruce a měl pocit, že se propadám v čase. Všechno bylo skoro stejné. Domy, obrubníky, dokonce i stará lampa na rohu. Jen asfalt na silnici byl nový a okna domů měla plastové rámy místo dřevěných. Ale jinak jako kdybych se vrátil zpět do doby, kdy jsem tam běhal jako malý kluk.

Zůstal jsem tam stát mnohem déle, než jsem plánoval. V hlavě se mi honily otázky, jestli náhoda opravdu může být jen náhodou. Proč jsem ten foťák koupil právě já? Proč byla v zásobníku zrovna tahle jediná fotografie? A proč mě to místo stále tak silně zasahuje, i když je to už tolik let? Na jednu stranu jsem se usmíval, protože se mi vybavily vzpomínky na bezstarostné dětství. Na druhou stranu jsem cítil jakési napětí, že to není jen tak.

Když jsem se vracel domů, byl jsem rozhodnutý foťák si nechat. Už to pro mě nebyl jen starý kus plastu, ale předmět, který si ke mně našel cestu s příběhem. Možná náhodou, možná ne. Ta jediná fotka mi připomněla, odkud pocházím a co jsem kdysi měl. Ať už ji tam nechal kdokoliv, pro mě má cenu větší než všechny nové foťáky dohromady. Někdy se totiž stane, že obyčejný bleší trh přinese do života něco, co člověka přiměje zastavit se, zavzpomínat a uvědomit si, jak zvláštně umí osud zapracovat.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz