Článek
Když mi Markéta před rokem oznámila, že je těhotná, měl jsem smíšené pocity. V šedesáti dvou letech jsem se měl stát otcem. Zatímco moji vrstevníci si užívají důchod a vnoučata, já začínám znovu od plenek.
Celý život jsem se věnoval kariéře. První manželství mi nevyšlo, děti jsme neměli říká Evžen (62). Když jsem v padesáti potkal o dvacet let mladší Markétu, říkal jsem si, že je to moje druhá šance. Ona děti chtěla, já jsem to odkládal. „Ještě není správný čas,“ říkal jsem. Až jednoho dne přišla s tím, že je těhotná.
Malý Tomášek se narodil před půl rokem. Je zdravý, krásný a plný života. A já? Já jsem vyčerpaný starý chlap, který vstává v noci na krmení a přebalování. Místo abych si užíval zasloužený odpočinek, běhám s kočárkem a učím se měnit plenky.
Markéta je šťastná. Pro ni je to první dítě, má energii a nadšení mladé matky. Ale já vidím realitu - když půjde Tomášek poprvé do školy, bude mi 68 let. Až bude maturovat, bude mi 80, pokud se toho vůbec dožiju. Jaký otec můžu být, když už teď sotva stíhám jeho tempo?
Nejhorší jsou poznámky okolí. „To je váš vnouček?“ ptají se mě v parku. Když řeknu, že je to syn, vidím v jejich očích směs překvapení a nesouhlasu. Někteří to řeknou nahlas: „V tomhle věku by měl mít rozum.“ Možná mají pravdu.
Moji vrstevníci si užívají důchod. Cestují, chodí na golf, hlídají vnoučata. Já? Já počítám, jestli mi důchod vystačí na pleny a dětskou výživu. Místo cestování plánuju, jak našetřit na školku. A energie? Tu nemám ani na základní věci, natož na hraní s malým dítětem.
Markéta říká, že jsem skvělý otec. Že mám životní zkušenosti, že jsem trpělivější než mladí tátové. Možná má pravdu. Ale co bude za pět, deset let? Budu mít sílu běhat za míčem? Učit ho jezdit na kole? Být tím otcem, kterého potřebuje?
Pro všechny muže, kteří uvažují o pozdním otcovství. Ne že je chci odradit, ale aby si uvědomili realitu. Není to jen o radosti z dítěte. Je to o fyzické i psychické náročnosti, o zodpovědnosti, která nekončí za rok nebo za dva.
Někdy v noci, když Tomášek konečně usne, přemýšlím o budoucnosti. O tom, jestli ho uvidím vyrůstat. Jestli tu budu, až bude potřebovat otcovskou radu, podporu, vedení. A hlavně - jestli jsem mu neublížil tím, že jsem se rozhodl mít dítě tak pozdě.
Láska k němu je obrovská. Ale stejně velké jsou i moje obavy a pochybnosti. Protože otcovství není jen o lásce. Je to o zodpovědnosti, o přítomnosti, o schopnosti být tu pro své dítě. A já nevím, jak dlouho to zvládnu.
Možná jsem sobecký. Možná jsem měl myslet víc na dítě než na své touhy. Ale co je horší - nemít děti vůbec, nebo mít dítě ve věku, kdy mu možná nebudu moct dát všechno, co potřebuje?
To jsou otázky, na které nemám odpověď. Jen vím, že každé ráno, když vidím Tomáškův úsměv, doufám, že jsem neudělal chybu. Že mu dokážu být dobrým otcem, i když jsem začal tak pozdě. A hlavně - že tu pro něj budu dostatečně dlouho.
Protože někdy největší dar, který můžete dítěti dát, není jen láska, ale i čas. A toho já možná nebudu mít tolik, kolik by si zasloužil.
