Článek
Prostě jsme si vzaly volno, sbalily plavky, ručníky a jely jsme autem do Chorvatska. Šest holek, jeden apartmán a plán, že budeme konečně spolu, bez práce, bez dětí, bez povinností. Jen moře, slunce a my. Těšily jsme se jako puberťačky, a přitom každá z nás už měla za sebou něco, co jí v poslední době drtilo. A právě to se nakonec ukázalo jako důvod, proč tahle dovolená nebyla jen o opalování, ale o něčem mnohem hlubším.
První dva dny byly přesně takové, jaké jsme si je vysnily. Vstávaly jsme pozdě, chodily v županech, vařily si kafe v maličké kuchyni a snídaly na balkoně s výhledem na záliv. Večer jsme seděly na pláži, smály se kravinám a pouštěly si hudbu z repráčku. Byly jsme znovu spolu. Bez mužů, bez neustálého pípání messengeru, bez rolí, které hrajeme doma. Jen holky. Ale už třetí den to začalo být jiné. Ne horší. Jen opravdovější.
Seděly jsme v malém přístavu, pily víno z plastových kelímků a najednou se Tereza rozbrečela. Jen tak, z ničeho nic. A nebyl to ten pláč, který má člověk na efekt. Bylo v tom něco, co se v ní hromadilo dlouho. Řekla, že už nemůže. Že je doma na všechno sama, že se s přítelem skoro nebaví, že má pocit, že je neviditelná. Nikdo se nesmál. Nikdo neříkal „to přejde“. Jen jsme seděly a poslouchaly. A pak jsme začaly mluvit taky.
Ukázalo se, že každá z nás něco táhne. Martina řešila dluhy, které zbyly po bývalém. Jana se právě dozvěděla, že její máma má rakovinu. Bára se rozešla s někým, koho milovala víc než sám život. A já? Já jsem si do té chvíle myslela, že jsem vlastně v pohodě. Ale když jsem začala mluvit, zjistila jsem, že nejsem. Že jsem jen dobře nacvičila, jak to vypadá, když je člověk „v klidu“. Ale uvnitř mě to už dlouho bolelo.
Nikdy nezapomenu na ten večer. Seděly jsme na zemi, pod nohama studená dlažba, nad hlavou hvězdy a v uších jen to tiché šumění vln. A najednou jsme si byly blíž než kdy dřív. Ne proto, že bychom si daly drinky a řekly si pár historek. Ale protože jsme si dovolily být slabé. Upřímné. Zranitelné. A nikdo se tomu nevysmál. Nikdo to nezlehčil. Každá z nás tam v tu chvíli byla pro tu druhou.
Dovolená tím dostala úplně jiný rytmus. Pořád jsme si užívaly moře, pořád jsme se smály, ale už jsme si nebyly jen kamarádky z fotek. Už jsme se slyšely. Věděly jsme, co si která nese. A místo povrchního „jak se máš“ jsme se začaly ptát jinak. „Spala jsi dneska dobře?“ „Chceš být chvilku sama?“ „Můžu ti s něčím pomoct?“ Byla v tom taková jiná něha. Zralost. A hlavně – přijetí.
Jeden večer jsme šly na večeři do místní hospůdky. Seděly jsme u dlouhého stolu, smály se na celé kolo, objednávaly si víno, ryby, všechno, co jsme si doma nedovolily. A najednou si k nám přisedla starší Chorvatka. Měla asi sedmdesát, vlasy stažené do drdolu a na sobě modré šaty, které jí vlály ve větru. Neuměla česky, my skoro neuměly chorvatsky, ale nějak jsme se dorozuměly. A ona nám řekla: „Jste krásné. Takhle spolu. Nikdy nezapomínejte být spolu. Ženy spolu drží svět.“
Nikdy na tu větu nezapomenu. A i když ji řekla cizinka v cizí zemi, nějak se v tu chvíli trefila přesně tam, kde to bylo nejcitlivější. Protože v tom týdnu jsem si uvědomila, jak důležité je mít vedle sebe lidi, kteří vás unesou, i když nemáte sílu stát. Kteří vám neřeknou „přeháníš“, ale „chápu“. Kteří vás obejmou, i když neví, co přesně se děje. Protože vědí, že to objetí někdy stačí.
Když jsme se vrátily domů, bylo mi to chvíli líto. Ten návrat do reality. Do rolí, do povinností, do světa, kde se zase musíme tvářit, že všechno zvládáme. Ale něco v nás zůstalo. Někde uvnitř se něco změnilo. Začaly jsme si víc psát. Víc volat. Přestaly jsme odkládat setkání. Přestaly jsme se bát říkat „nejsem v pohodě“. Protože jsme věděly, že je na druhém konci někdo, kdo nečeká dokonalost, ale pravdu.
Nevím, jestli bych to nazvala dovolenou. Spíš takovou cestou zpátky k sobě. K ženám, které jsem kolem sebe měla roky, ale až teď jsem je viděla doopravdy. A které viděly mě. Bez masek, bez make-upu, bez póz. Jen tak, jak jsme. A možná právě v tom je síla opravdového přátelství. Ne v tom, kolik toho spolu zažijeme. Ale kolik toho uneseme. A jestli se v tom navzájem udržíme.
