Článek
Na cestování mám rád ten zvláštní okamžik, kdy člověk ještě stojí jednou nohou doma a druhou už někde jinde. Brzké vstávání, poloprázdné silnice, káva z termosky. Tentokrát jsme si říkali, že budeme praktičtí. Let nebyl dlouhý, ale odlet byl v době oběda, a tak jsme si večer předtím připravili vlastní svačinu. Nic velkého, jen pár sendvičů, abychom nemuseli utrácet za předražené jídlo za bezpečnostní kontrolou. Měli jsme pocit, že jsme to vyřešili chytře.
Fronta na kontrolu se sunula pomalu. Všechno jsme vyndali z batohů, tekutiny do sáčku, pásky, hodinky. Rutina, kterou už známe. Když přišla řada na naši tašku s jídlem, pracovník se na ni podíval a s klidným hlasem oznámil, že tohle přes kontrolu neprojde. Snažil jsem se pochopit, v čem je problém. Pečivo, šunka, sýr. Nic tekutého, nic podezřelého. Přesto jsme dostali jasné gesto směrem k odpadkovému koši. Bylo to rychlé a bez diskuse.
Chvíli jsem tam stál s tím sáčkem v ruce a přemýšlel, jestli má cenu něco namítat. Všichni kolem spěchali, další cestující už si chystali věci na pás. Nechtěl jsem zdržovat, nechtěl jsem dělat scénu. Tak jsem jen přikývl a svačinu vyhodil. Je to jen jídlo, říkal jsem si v duchu. Nejde o nic zásadního. Přesto mě ten moment zvláštně bodl. Ne kvůli těm pár plátkům sýra, ale kvůli pocitu bezmoci.
Hlad mezi duty free obchody
Za kontrolou to vypadalo jako vždy. Lesklé podlahy, parfumerie, kavárny, vitríny plné sladkostí. Jenže místo lehkosti jsem cítil podráždění. Věděl jsem, že nás čeká minimálně hodina čekání u gate a že jsme právě přišli o to, co nám mělo ten čas zpříjemnit. Když jsme došli k prvnímu bistru, podíval jsem se na ceník a chvíli si myslel, že špatně vidím. Sendvič za 299 korun. Tři sta korun za něco, co bych si doma udělal za třetinu ceny.
Chvíli jsme váhali. Říkali jsme si, že to vydržíme. Že si dáme jen vodu a počkáme až do cílové destinace. Jenže hlad je vytrvalý argument. Po půlhodině jsem už myslel jen na to, že mám před sebou ještě let a že nechci být protivný jen proto, že šetřím. Nakonec jsem vytáhl kartu a zaplatil. Bez poznámky, bez komentáře. Ne proto, že bych s cenou souhlasil, ale protože jsem neměl jinou možnost.
Seděli jsme pak u plastového stolku, rozbalili sendvič a jedli mlčky. Nebyl špatný, ale nebyl ani výjimečný. Obyčejný chléb, trochu salátu, plátek masa. V hlavě mi běželo, jak snadno se člověk dostane do situace, kdy nemá na výběr. Letiště je malý uzavřený svět. Jakmile projdete kontrolou, jste odkázaní na to, co je tam. A ceny přestávají být otázkou spravedlnosti, stávají se otázkou nutnosti.
Malá lekce před odletem
Cestou k odletové bráně jsem si říkal, že to vlastně není o těch třech stech korunách. Ty nás finančně nezruinují. Spíš mě překvapilo, jak rychle se vytratí pocit kontroly. Doma plánujete, připravujete se, snažíte se být rozumní. A pak přijde jedno pravidlo, jedno gesto směrem k odpadkovému koši, a všechno je jinak. Stačí pár minut a z chytře připraveného cestovatele je zákazník bez alternativy.
Když jsme se usadili v letadle, hlad byl pryč a s ním i většina podráždění. Zůstala jen myšlenka, že některé věci na cestování přijímáme jako samozřejmost. Bezpečnostní pravidla, vyšší ceny, omezený výběr. Možná je to daň za pohodlí a rychlost, kterou létání nabízí. Přesto si příště zase připravím vlastní svačinu. Možná ji zase vyhodím. Ale ten pocit, že jsem to alespoň zkusil, mi nikdo nevezme.
