Článek
Hned první den jsme zamířili na pláž. Partnerka si šla zaplavat a já si rozložil ručník. Všiml jsem si plavčíka, jak se na ni usmívá. Přišla zpátky, otřela si vlasy do ručníku a neříkala nic. Jen se na něj ještě jednou otočila. V tu chvíli jsem to neřešil.
Zakázala mi mluvit
Bylo mi to zvláštní. Nikdy předtím takhle nežárlila. Začal jsem si všímat detailů a další dny byly zvláštní. Čím víc jsme byli na pláži, tím víc jsem měl pocit, že mezi nimi něco je. Ne že by spolu mluvili. Naopak. Vyhýbali se očima. Ale znáte ten pocit, když cítíte napětí, i když se neděje vůbec nic?
Jednou večer si zapomněla telefon na stolku, když šla do sprchy. Nešlo mi o špehování, jen jsem chtěl zkontrolovat čas. Ale na displeji právě naskočila zpráva od někoho, kdo byl uložený jako „Pablo Gym“. Stálo tam: „Vidět tě ve vodě bylo jako sen. Chybíš mi.“ Zamrzl jsem.
Pablo nebyl z posilovny. Když se vrátila, řekl jsem jí na rovinu, co jsem četl. Nezapírala. Prý ho znala z předchozí dovolené, o které mi řekla, že jela s kamarádkami. Byla tehdy ještě „nezadaná“, jak řekla, ale po návratu se dali dohromady na dálku. Chvíli to vydrželo. Nevyšlo to. Pak potkala mě. A teď se jejich cesty znovu protnuly.
Tvrdila, že spolu už nic nemají. Ale že je těžké necítit nic, když před sebou máte člověka, do kterého jste byli kdysi zamilovaní. Zbytek dovolené už nebyl stejný. Nevyčítal jsem jí minulost. Spíš mě zaskočilo, že nebyla schopná to říct hned. Možná bych pochopil víc, než si myslela. Ale místo toho jsme tu dovolenou strávili v tichu, v rozpacích a hlavně s něčím nevyřčeným mezi námi. Od té doby věřím, že dovolená někdy neodhalí slunce, ale stín.
