Článek
Na maturitní ples jsem šel s pocitem, že to bude hlavně o dětech. O jejich nervozitě, slavnostních šatech, prvních dospělých přípitcích a o tom, jak se snaží tvářit suverénně, i když je vidět, že se jim lehce třesou ruce. Já tam byl spíš do počtu. Doprovod, který má zatleskat, usmát se na fotkách a držet se v pozadí. Když jsme přišli do sálu, bylo už skoro plno. Hosteska mě dovedla ke stolu stranou parketu, omluvila se a řekla, že tady už zbylo poslední místo. Přikývl jsem. Bylo mi to vlastně jedno.
Seděl jsem mezi rodiči, které jsem neznal. Usmívali jsme se na sebe zdvořile, prohodili pár vět o počasí a o tom, jak to dneska dětem sluší. Byl to přesně ten typ small talku, který nikoho neurazí, ale ani nic neřekne. Pak začal program, světla se ztlumila a na parket nastoupili maturanti. Tleskali jsme, někteří rodiče se neubránili slzám. Já si všiml, že u našeho stolu se atmosféra postupně uvolňuje. Jakmile děti odešly pryč, rozhovor se nenápadně stočil jinam.
„Já mám pocit, že to strašně letí,“ povzdechla si žena po mé levici a upila víno. „Ještě nedávno jsem mu chystala svačinu do školy a teď stojí tamhle v obleku.“ Ostatní přikyvovali. Muž naproti ní se zasmál a řekl, že jeho dcera už půl roku řeší hlavně to, jestli má smysl vysoká škola, nebo jestli raději hned pracovat. A v tu chvíli jsem si uvědomil, že se nebavíme o dětech, ale hlavně o sobě.
Postupně se z opatrných vět staly otevřenější rozhovory. Někdo přiznal, že má strach, jestli své dítě dokázal na dospělý život připravit. Jiný mluvil o výčitkách, že byl možná až moc přísný. Další o tom, jak ho děsí představa, že dům najednou ztichne. Nikdo se nepředváděl, nikdo nesoutěžil. Byla v tom zvláštní směs pýchy, únavy a nejistoty. Poslouchal jsem a měl pocit, že sedím u stolu lidí, kteří si poprvé dovolili říct nahlas věci, které doma zůstávají viset ve vzduchu.
Jedna maminka tiše poznamenala, že se celý večer snaží tvářit v pohodě, ale uvnitř má sevřený žaludek. Že má radost, ale zároveň pocit, že něco končí. Někdo přikývl a dodal, že dospívání dětí je možná těžší pro rodiče než pro ně samotné. Najednou to nebyl ples, ale malá terapeutická skupina u kulatého stolu. A já, který jsem tam původně seděl jen proto, že nezbylo jiné místo, jsem se stal svědkem něčeho nečekaně upřímného.
Když se děti vrátily zpátky do sálu a rodiče se zase narovnali na židlích, rozhovor se pomalu rozplynul. Všichni se vrátili ke svým rolím. Usměvaví, hrdí, trochu dojatí. Nikdo už nahlas nemluvil o strachu ani o prázdných pokojích. Přesto jsem měl pocit, že mezi námi zůstalo tiché porozumění. Že tenhle večer není jen oslavou maturity, ale i nenápadným loučením s jednou životní etapou.
Když jsem odcházel, uvědomil jsem si, že jsem vlastně rád, že jsem neseděl u „lepšího“ stolu. Že mi to místo, které zbylo, nabídlo víc, než bych čekal. Ne hezčí výhled na parket, ale pohled pod povrch. A připomnělo mi to, že i dospělí rodiče občas tápou stejně jako jejich děti. Jen o tom méně mluví.
