Článek
Nikdy jsem nepředpokládala, že obyčejná narozeninová oslava mé tchyně odhalí tajemství, které navždy změní můj život. Že jediný večer rozbije vše, čemu jsem posledních pět let věřila.
S Jirkou jsme se seznámili v nemocnici. Byl tam jako lékař, já jako pacientka s vyvrtnutým kotníkem. Okouzlil mě svou péčí, znalostmi a tím, jak profesionálně se ke všemu stavěl. Za tři měsíce jsme se vzali. Možná to bylo unáhlené, ale láska někdy dělá věci, které nedávají rozum.
Žili jsme spokojený život. Jirka pracoval v nemocnici na chirurgii, já učila na základní škole. Měli jsme krásný byt, plánovali si do budoucna pořídit děti. Jeho rodina mě přijala s otevřenou náručí, hlavně tchyně byla nadšená, že si její syn vzal „tak hodnou holku“.
Tchyně slavila šedesátiny, kde se sešla celá rodina. Martin byl trochu nervózní, ale přisuzovala jsem to tomu, že nemá rád velká rodinná setkání. Pak přišel jeho bratranec Pavel.
„Ty jsi ale drzoun,“ začal na Jirku, když už měl pár skleniček. „Vydávat se za doktora? Víš, že je to trestný čin?“ Všichni ztichli. Jirka zbledl. Já nechápala, o čem Pavel mluví.
„Mlč,“ syčel Jiří. Ale Pavel pokračoval. „Celá rodina to ví, jen tvoje žena ne. Že nejsi žádný doktor. Že jsi nikdy nestudoval medicínu. Že všechny ty papíry jsou falešné.“
Svět se se mnou začal točit. Dívala jsem se na Jiřího, a čekala, že to popře. Že řekne, že je to nesmysl. Ale on mlčel. A pak začala tchyně plakat.
„Odpusť, Alice,“ vzlykala. „Měli jsme ti to říct. Ale Jirka sliboval, že se změní. Že už nebude podvádět. Mysleli jsme, že s tebou začne nový život.“
Následující hodiny byly jako v mlze. Postupně vyšlo najevo všechno. Jirka nebyl lékař. Nikdy nestudoval medicínu. Byl profesionální podvodník, který se specializoval na falešné identity. Ta "práce v nemocnici"? Vymyšlená. Ty noční služby? Lži. Všechno byla lež.
Nejhorší bylo zjištění, že jeho rodina to celou dobu věděla a mě nechali žít v té iluzi. „Chtěli jsme tě chránit,“ říkala tchyně. „Jirka říkal, že tě to zlomí, když se to dozvíš.“
Odešla jsem z oslavy jako ve snách. Jiří běžel za mnou a snažil se vysvětlovat. Že mě opravdu miluje. Že to všechno dělal proto, aby byl dost dobrý pro mě. Že chtěl začít znovu, být lepším člověkem.
Následující dny byly peklo. Zjistila jsem, že náš společný účet je prázdný. Že hypotéka na byt je psaná jen na mě. Že Jiří má na svědomí sérii podvodů – vydával se za lékaře v několika nemocnicích, bral zálohy na „soukromé operace“.
Rodina se rozdělila na dva tábory. Jedni mě obviňovali, že jsem musela vědět, že něco není v pořádku. Druzí litovali Jiřího. Prý měl těžké dětství, chtěl se změnit, já byla jeho šance na normální život.
A já? Já se zhroutila. Jak jsem mohla být tak slepá? Jak jsem mohla nevědět, že žiju s podvodníkem? Všechna ta znamení – jeho vyhýbavé odpovědi na otázky o studiu, to, že jsem nikdy neviděla jeho diplom, že jsem nikdy nepotkala jeho kolegy z nemocnice…
Dnes, půl roku po té osudné oslavě, se pomalu stavím na nohy. Jiří je ve vazbě, čeká na soud. Jeho podvody byly rozsáhlejší, než kdokoli tušil. A já? Já se učím znovu věřit lidem. Znovu věřit sama sobě.
A Jirkově rodině? Té vzkazuji – vaše mlčení nebyla ochrana. Bylo to spolupachatelství. Nechali jste mě žít ve lži, protože to bylo pohodlnější než říct pravdu.
Někdy v noci, když nemůžu spát, přemýšlím, jestli mě Jirka někdy doopravdy miloval. Jestli všechno byla jen další role v jeho představení. A víte co? Už na tom nezáleží. Protože láska postavená na lži není láska. Je to jen další podvod.
Začínám znovu, s prázdným účtem, ale s jasnou hlavou. S hypotékou, kterou budu splácet sama, ale s vědomím, že už nikdy nedovolím, aby mě někdo takhle podvedl. Protože někdy musíte ztratit všechno, abyste našli pravdu. I když ta pravda bolí víc než všechny lži dohromady.
