Článek
Už při cestě autem jsme si plánovali, co všechno budeme dělat, na jaké pláže se podíváme a jak se prostě budeme jen válet a nic neřešit. A přiznám se, že jsem se těšila i na to, že se dostanu trochu pryč od všedního kolotoče. Čekal nás týden, na který jsem se upřímně těšila. Jenže všechno se zvrtlo hned druhý den, kdy se na pláži objevil někdo, koho bych tam opravdu nečekala.
Byl to můj bývalý partner. Chodili jsme spolu skoro tři roky, byla to vztahová kapitola, která měla už dávno zůstat zavřená, jenže člověk nikdy úplně nezapomene. Naše rozloučení tehdy nebylo zrovna hezké, rozchod bolel, ale čas udělal své. Nečekala jsem, že ho ještě někdy uvidím a už vůbec ne v Chorvatsku, na stejné pláži, kam jsme zrovna dorazili s manželem. Nejdřív jsem si myslela, že mě jen šálí oči. Jenže pak se otočil a já si byla jistá. Srdce se mi rozbušilo tak, že jsem myslela, že mi vyskočí z hrudi.
Manžel si ničeho nevšiml, rozložil deku, přinesl mi pití a těšil se, že si zaplaveme. Já ale měla hlavu úplně jinde. Sledovala jsem, jak se k nám bývalý partner pomalu blíží, a než jsem stihla cokoliv říct, už stál u nás. A ten moment se pro mě zastavil čas. Usmál se, jako bychom se viděli včera, natáhl ke mně ruce a obejmul mě. Bylo to tak nečekané, že jsem mu to oplatila, aniž bych se nad tím stačila zamyslet. Prostě reflex. Jenže právě v tu chvíli se můj muž otočil.
Nikdy nezapomenu na ten jeho pohled. Zůstal stát, v ruce kelímek s kafem, a úplně ztratil řeč. Viděl mě, jak stojím v objetí s jiným mužem a ten muž nebyl jen tak někdo, byl to někdo, kdo do mého života patřil dřív, než se objevil on. Chvíli bylo ticho, které by se dalo krájet. Pak jsem se snažila vysvětlovat, že to není nic víc než náhoda, že to je bývalý, kterého jsem roky neviděla. Jenže v tu chvíli to znělo spíš jako výmluva.
Bývalý byl uvolněný, začal se ptát, jak se mám, co dělám, kde pracuju. Vůbec si neuvědomoval, jak trapná situace to je. Můj muž stál vedle mě, napjatý a očividně nepříjemně zaskočený, a já jsem nevěděla, co dělat dřív. Bylo mi jasné, že kdybych mu tohle vyprávěla doma, asi by to vzal s klidem, ale vidět to na vlastní oči, to bylo něco jiného. Ta scéna na pláži byla jako vystřižená z nějakého filmu, jenže já jsem ji prožívala naživo a cítila, jak se mi svírá žaludek.
Nakonec jsem bývalého stručně odpálkovala, že jsme tady s rodinou a že se nechci zdržovat. Jenže ten moment už zůstal. Manžel si lehl na deku, tvářil se, že se nic neděje, ale já ho znala dost dobře na to, abych viděla, že v něm to setkání hlodá. Zbytek dne byl podivný, mlčel, když jsme šli do vody, držel se stranou, a večer už vůbec nechtěl jít na procházku. Bylo jasné, že má v hlavě otázky, jen nevěděl, jak je položit.
Ten večer jsem s ním nakonec sedla na balkon apartmánu a snažila se mu všechno vysvětlit. Řekla jsem mu, že to byl opravdu jen reflex, že to pro mě nic neznamenalo a že ho mám ráda. Ale poznala jsem, že ho to bolelo. Ne proto, že bych ho zradila, ale proto, že najednou viděl kus mé minulosti, který byl tak hmatatelný, že mu to vzalo jistotu. Možná i proto, že viděl, jak moc mě ten nečekaný návrat rozhodil.
Další dny už jsme si dovolenou nenechali zkazit, ale úplně snadné to nebylo. Bylo mezi námi něco, co tam předtím nebylo. Jakási nejistota. Nejspíš to časem vyprchá, stejně jako vyprchají staré rány, ale uvědomila jsem si, že minulost člověk nikdy nezavře na sto procent. Může si myslet, že je všechno pryč, že vzpomínky už nic neznamenají, ale pak přijde jedna náhoda, která všechno otevře. A já jsem se na té pláži v Chorvatsku přesvědčila, že stačí vteřina, aby se idylka změnila ve zkoušku vztahu.
Když se mě manžel o pár dní později zeptal, jestli bych bývalého pozdravila stejně, kdyby tam stál znovu, řekla jsem, že už ne. Ne proto, že bych byla zlá, ale proto, že už nechci nikdy zažít ten pocit, kdy mu v očích vidím zklamání. A to byla pro mě ta největší lekce celé dovolené.
