Článek
Na ten den jsem se připravovala pečlivě. Oblečení jsem měla nachystané už večer, otázky i odpovědi jsem si několikrát prošla v hlavě a snažila se uklidňovat sama sebe tím, že přece nejde o nic zásadního. Bylo mi jednačtyřicet, za sebou jsem měla dvacet let praxe a žádný pohovor už pro mě neměl být stresující událostí. Přesto se mi ráno třásly ruce, když jsem si zapínala kabát. Do budovy firmy jsem dorazila s lehkým předstihem. Seděla jsem v recepci, pozorovala ruch kolem sebe a opakovala si, že jsem dostatečně dobrá. Že to není první ani poslední pracovní pohovor v mém životě. Netušila jsem, že právě tenhle se mi zapíše do paměti úplně jinak než všechny předchozí.
První otázky byly rutinní
Začátek probíhal přesně tak, jak jsem očekávala. Představila jsem se, shrnula svou profesní dráhu a odpovídala na klasické otázky týkající se zkušeností i motivace. Personalistka působila mile, zapisovala si poznámky a občas se usmála. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo něco pokazit. Pak ale přišla otázka, kterou jsem nečekala. Zeptala se mě, proč jsem odešla z předchozího zaměstnání a jak jsem tu změnu nesla osobně. Najednou jsem měla pocit, že se mi stáhlo hrdlo. Vybavily se mi měsíce nejistoty, pocit selhání i strach z budoucnosti, který jsem se snažila dlouho potlačovat.
Začala jsem mluvit, ale hlas se mi zlomil. Cítila jsem, jak mi oči zalévají slzy, a marně jsem se je snažila zastavit. V hlavě mi běželo jediné. To je konec. Tohle už nezachráním. Plakat na pracovním pohovoru je přece ta nejhorší možná vizitka. Omluvila jsem se a snažila se nadechnout. Čekala jsem rozpaky, nepříjemné ticho nebo rychlou změnu tématu. Místo toho mi personalistka podala kapesník a řekla, ať si klidně dám chvilku. Že emoce jsou v pořádku a že se nemusím cítit trapně. V tu chvíli se ve mně něco zlomilo.
Reakce, která mě zaskočila
Místo hodnocení nebo soucitu jsem cítila respekt. Nikdo mě netlačil do odpovědi, nikdo se netvářil nepříjemně. Naopak. Rozhovor se na chvíli proměnil v obyčejný lidský dialog. Mluvily jsme o vyhoření, o tlaku na výkon i o tom, jak těžké je někdy přiznat si vlastní limity. Když jsem se uklidnila, mohla jsem pokračovat. Tentokrát otevřeněji a upřímněji než kdy dřív. Neměla jsem potřebu se stylizovat do role dokonale sebevědomé profesionálky. Byla jsem prostě sama sebou. Unavená, ale zkušená žena, která se chce znovu postavit na nohy.
Po pohovoru jsem vyšla ven s pocitem, který jsem neznala. Nebyla to úleva ani radost, ale zvláštní klid. Ať už to dopadne jakkoli, věděla jsem, že jsem nic nepokazila. Že jsem se nesnažila skrývat něco, co ke mně patří. A že možná právě to bylo důležitější než dokonale naučené odpovědi. O několik dní později mi přišel email s nabídkou spolupráce. Psali v něm, že si váží otevřenosti a lidského přístupu, který jsem během pohovoru ukázala. Dlouho jsem na tu zprávu koukala a nevěřila vlastním očím.
Slabost nemusí být překážkou
Dnes už vím, že ten pláč nebyl selháním. Byl důkazem, že jsem si dovolila být autentická v situaci, kde se většina lidí snaží působit bezchybně. Naučilo mě to jednu důležitou věc. Ne vždy musíme být silní za každou cenu. Někdy právě chvíle, kdy se ukážeme takoví, jací skutečně jsme, otevřou dveře, které bychom jinak minuli. Ten pohovor mi změnil nejen práci, ale i pohled na sebe. A připomněl mi, že lidskost má v profesním světě pořád své místo.
