Článek
Když se narodil Matěj, počítala jsem s tím, že budu několik let hlavně doma. Starší Aničce byly čtyři, manžel Tomáš chodil do práce většinou od sedmi do půl páté a naše dny se točily kolem školky, vaření, nákupů a dětského spaní. Před mateřskou jsem pracovala v menší reklamní agentuře a po pár měsících doma mi začalo chybět něco, u čeho bych nemusela řešit přesnídávky nebo to, jestli už je čas objednat dětem nové boty. Když se mi ozvala bývalá kolegyně, jestli bych jedné její klientce nepomohla s příspěvky na Facebook a Instagram, vzala jsem to hlavně proto, abych zase dělala něco svého.
První měsíc jsem dostala tři tisíce korun. Pracovala jsem většinou mezi osmou a desátou večer, když děti spaly. Tomáš si ze mě občas dělal legraci, že jdu „na druhou směnu“, ale tehdy mi to nevadilo. Sama jsem to brala jako přivýdělek. Jenže klientka mě doporučila dál, přibyl malý kosmetický salon a později e-shop s bytovými doplňky. Najednou jsem neřešila jen pár příspěvků týdně. Připravovala jsem texty, jednoduchou grafiku, odpovídala na připomínky a jednou měsíčně posílala faktury.
Když pracuji doma, vypadá to, že mám čas
Problém nebyl v tom, že by mi Tomáš podnikání zakazoval. Naopak mi pomohl vybrat nový notebook a když jsem měla první větší zakázku, donesl domů víno. Jenže moje práce pro něj pořád zůstávala něčím, co dělám navíc. Když měl ve středu trénink, automaticky počítal s tím, že může jít. Když jeho máma potřebovala odvézt k lékaři, zavolal mi, protože „jsem přece doma“. A když byl Matěj nemocný a nemohl do dětské skupiny, nebyla otázka, kdo si upraví práci. Upravila jsem si ji já.
Nejvíc mi začalo vadit, že se všechno posuzovalo podle místa, kde sedíme. Tomáš měl práci v kanceláři, takže pracoval. Já seděla u kuchyňského stolu s notebookem, takže jsem podle něj mohla současně pustit pračku, vyndat myčku a objednat Aničku na preventivní prohlídku. Několikrát mi během videohovoru otevřel dveře a zeptal se, co bude k večeři. Když jsem se ohradila, nechápal proč. „Vždyť jsem nevěděl, že máš něco důležitého,“ řekl jednou. Přitom jsem mu deset minut předtím říkala, že mám schůzku s klientkou.
Osmnáct tisíc už mi jako kapesné nepřipadalo
Asi po roce jsem si jednoho večera sedla nad bankovnictví a prošla posledních šest měsíců. Po odečtení běžných nákladů mi moje práce přinášela v průměru něco přes osmnáct tisíc korun měsíčně. Nebyly to peníze, ze kterých bych uživila celou rodinu, ale platila jsem z nich školku, část nákupů, dětem oblečení a několik měsíců jsme z nich odkládali pět tisíc na dovolenou. Přesto Tomáš před známými pořád používal stejnou větu. „Petra má takový svůj malý koníček na internetu.“
Poprvé jsem ho opravila až na oslavě narozenin jeho sestry. Někdo se mě zeptal, jestli se po rodičovské vrátím do agentury, a Tomáš odpověděl za mě: „Ona si teď něco dělá z domu, tak uvidíme.“ Neřekl to zle. Právě to bylo možná nejhorší. Bylo pro něj úplně samozřejmé, že jeho zaměstnání je práce a moje je něco mezi trávením volného času a přivýdělkem. Řekla jsem jen: „Mám šest klientů a normálně podnikám.“ U stolu bylo na pár vteřin ticho a Tomáš se na mě podíval, jako bych zbytečně opravovala detail.
Změnilo se to až ve chvíli, kdy jsem přestala všechno zařizovat
O pár týdnů později jsem dostala nabídku na další pravidelnou spolupráci. Znamenala by asi šest tisíc korun navíc, ale také dvě dopoledne týdně, kdy bych potřebovala opravdu nerušeně pracovat. Řekla jsem Tomášovi, že pokud ji vezmu, bude muset každý čtvrtek ráno vozit Matěje do dětské skupiny on. Pracoval kousek od ní a znamenalo by to pro něj vyjet asi o dvacet minut dřív. Podíval se na mě a první reakce byla přesně ta, kterou jsem už čekala. „Kvůli tomu tvému podnikání?“
Tentokrát jsme se nepohádali. Otevřela jsem notebook a ukázala mu faktury za poslední tři měsíce. Pak jsem mu připomněla, že z mých peněz šla nová pračka, záloha za letní pobyt i Aniččiny kroužky. Tomáš chvíli koukal na částky a potom řekl, že vůbec nevěděl, že je to tolik. To mě naštvalo ještě víc. Ne proto, že by neznal přesné číslo, ale protože ho nikdy nenapadlo se zeptat. „Já nepotřebuju, abys obdivoval, že podnikám,“ řekla jsem mu. „Potřebuju, aby ses podle toho doma zařídil.“
Dnes máme v kalendáři oba svoji práci
Tomáš nezačal druhý den mluvit o mém podnikání jako o rodinné firmě a já jsem ani nečekala, že se naše fungování otočí během týdne. Začali jsme praktičtěji. Do společného kalendáře jsme si zapsali moje pracovní bloky stejně jako jeho schůzky. Dvakrát týdně vyzvedává děti on a když mám videohovor, nepočítá se automaticky s tím, že zároveň převezmu kurýra nebo začnu chystat večeři. Občas mu pořád ujede věta, že jsem „doma“, a já mu připomenu, že doma ano, ale v práci.
Před měsícem jsme byli u jeho rodičů a tchán se mě zeptal, jestli mě moje „hraní na internetu“ ještě baví. Než jsem stačila odpovědět, Tomáš řekl: „Petra má normálně svoje klienty. Teď vydělává skoro dvacet tisíc měsíčně.“ Nebyla to omluva ani velké gesto a doma jsme se k tomu už nevraceli. Jen jsem si všimla, že poprvé nepoužil slovo koníček. A mně to prozatím stačilo.
Zdroje: autorský text
