Článek
Celé dopoledne jsme šli do kopce, vítr byl ostrý a žaludek se ozýval čím dál hlasitěji. V hlavě jsem měl jednoduchou představu. Polévka, něco teplého, čaj. Odměna za cestu. Když se přede mnou objevila budova restaurace, přišla úleva. Tak tady to je, říkal jsem si. Jenže ta úleva trvala jen pár vteřin.
Stačilo dojít blíž a podívat se na tabuli s nabídkou. Najednou mě přešla chuť. Ne kvůli tomu, že by mi jídla připadala špatná nebo nezajímavá. Bylo to čistě o cenách. Čísla, která by mě v běžné restauraci ve městě zarazila, tady visela úplně samozřejmě, jako by šlo o něco naprosto normálního.
Stál jsem tam, vítr mi foukal do obličeje a já se snažil srovnat si to v hlavě. Polévka za částku, za kterou se najím dole v podhůří i s hlavním chodem. Hlavní jídla za ceny, které bych čekal spíš v centru Prahy, ne na vrcholu nejvyšší české hory. Čaj skoro za stovku. Obyčejný čaj. Ne rituál, ne konvička pro dva, prostě hrnek horké vody se sáčkem.
Říkal jsem si, že přeháním. Že jsem unavený, hladový a proto podrážděný. Že přece musí být jasné, že nahoře je všechno dražší. Doprava, zásobování, sezóna. Jenže čím déle jsem se na ten ceník díval, tím víc se ve mně míchal hlad s nepříjemným pocitem, že ze mě někdo dělá hlupáka. Ne turistu, který si chce odpočinout, ale chodící peněženku, která už nemá moc na výběr.
Uvnitř restaurace bylo plno. Lidé seděli u stolů, sundávali batohy, objemné bundy, objednávali si jídlo bez zaváhání. Někteří se smáli, jiní si fotili talíře, jako by šlo o součást zážitku. Přemýšlel jsem, jestli jsem jediný, komu to přijde přehnané. Nebo jestli už jsme si prostě zvykli, že na takových místech se neptá a platí se.
Vzpomněl jsem si na dřívější výlety. Na doby, kdy jsme si na hory brali chleba se salámem, termosku s čajem a byli jsme spokojení. Neřešilo se, jestli je to dost stylové nebo jestli si můžeme dovolit dát si oběd na vrcholu. Jídlo bylo nutnost, ne luxus. Teď jsem stál pár metrů od vrcholu a připadal si, jako bych měl vstupovat do jiného světa, kde platí jiná pravidla.
Nešlo jen o peníze. Spíš o ten pocit, že něco, co by mělo být obyčejné a dostupné, se mění v privilegium. Jako by bylo samozřejmé, že kdo se dostane nahoru, musí být připraven zaplatit cokoliv. A kdo ne, ten ať si vytáhne tyčinku z kapsy a mlčí. Přemýšlel jsem, kolik lidí si tady ten oběd skutečně užívá a kolik z nich jen rezignovaně platí, protože hlad je silnější než principy.
Nakonec jsem si nesedl. Vytáhl jsem z batohu zbytek svačiny, kterou jsem si nechával na horší chvíli. Suchý rohlík, trochu sýra. Sedl jsem si stranou, zády k restauraci, a jedl. Nebyl to žádný zážitek, ale aspoň jsem neměl pocit, že jsem se nechal nachytat. Kolem mě procházeli lidé s tácem v ruce, někdo si stěžoval, jiný mávl rukou a řekl, že to k horám patří.
Cestou dolů jsem na to pořád myslel. Na to, jak snadno se hranice mezi pochopitelnou vyšší cenou a obyčejným zneužitím situace rozmaže. Na to, jak rychle si zvykneme, že některá místa už nejsou pro všechny stejně. Ne proto, že by tam nevedla cesta, ale proto, že tam nevede cenově rozumná realita.
Sněžka zůstala krásná. Výhledy byly pořád stejné, hory majestátní, počasí nevyzpytatelné. Jen ten pocit z oběda mi zůstal v hlavě déle, než bych chtěl. Ne jako hlad, ten přešel rychle. Ale jako otázka, jestli je tohle opravdu směr, kterým chceme jít. Jestli má být normální, že i obyčejný oběd na výletě se stává malým luxusem, nad kterým člověk musí dlouze přemýšlet.
Možná jsem jen sentimentální. Možná jsem měl prostě víc šetřit a neřešit to. Ale když jsem se večer doma najedl za zlomek té ceny, nemohl jsem se zbavit dojmu, že nahoře na Sněžce mi nechyběl oběd. Chyběl mi pocit, že jsem tam vítaný jako člověk, ne jen jako zákazník.
