Článek
Když se člověk vrací z tržiště s taškami plnými ovoce a zeleniny, většinou ho nenapadne, že místo dvou stovek nechal u pokladny skoro tisíc korun. Přesně to se stalo mně. Den byl horký, trh plný lidí a já měla hlavu úplně jinde. Stála jsem ve frontě, poslouchala prodavačku, jak se baví s dvojicí přede mnou, a přitom jsem přemýšlela, co budu vařit a jestli jsem nezapomněla koupit pečivo. Všechno šlo rychle. Ti lidé zaplatili, nebo jsem si to aspoň myslela, posunuli se dopředu a já automaticky přiložila kartu.
Teprve když jsem uslyšela pípnutí a prodavačka mi podávala účtenku, něco se mi nezdálo. Částka byla vyšší než obvykle, ale i to jsem omluvila tím, že jsem nakoupila víc věcí než jiné dny. Vzala jsem si tašku a šla. Měla jsem pocit, že se na mě ti lidé podivně otočili, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Až když jsem dorazila domů, položila tašku na stůl a vyndala účtenku, všechno se ve mně zastavilo. V první chvíli jsem si myslela, že je to omyl v systému. Pak mi došlo, že jsem zaplatila i za tu dvojici přede mnou, protože jejich nákup běžel ještě na pokladně a oni ho jen přesunuli stranou.
Když se chyba rozleží v hlavě
Seděla jsem v kuchyni a dívala se na účtenku. Částky, které jsem rozhodně nenakoupila. V tu chvíli se přihlásil pocit trapnosti. Jak jsem si toho mohla nevšimnout. Jak jsem mohla tak automaticky přiložit kartu, aniž bych se podívala na displej. Snažila jsem si vybavit celý okamžik u pokladny, ale všechno bylo rozmazané. Jen jsem stála, kývla a zaplatila, jako bych byla v nějakém režimu, který jede sám a nepotřebuje mě u toho.
Když první stud odezněl, dostavil se vztek. Ne na sebe, ale na tu dvojici. Museli vědět, že jejich nákup není zaplacený. Přitom tam klidně stáli, dívali se na mě a nechali mě to uhradit. Přemýšlela jsem, jestli je to lidská vychytralost nebo jen souhra náhod. Kdyby alespoň řekli, že jejich položky ještě nejsou zaplacené. Kdyby se ozvali. Ale oni mlčeli a nechali mě odejít. Ten pocit nespravedlnosti mě pronásledoval ještě dlouho.
Vrátit se nebo to nechat být
Chvíli jsem zvažovala, že se vrátím na trh a zkusím pokladní vysvětlit, co se stalo. V duchu jsem si představovala, jak stojím u pokladny s účtenkou v ruce a snažím se popsat situaci, která zněla nepravděpodobně i mně samotné. A čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc mi docházelo, že chyba vznikla hlavně mojí nepozorností. Pokladní by mi těžko věřila, proto jsem jen seděla doma a dívala se na čísla, která jsem neměla zaplatit.
Čím déle jsem nad tím přemýšlela, tím víc mě trápilo, že jsem si nechala něco vzít. Nejen peníze, ale i pocit, že mám věci pod kontrolou. Byla to malá chyba, která se stane každému, ale ve mně zanechala víc, než jsem čekala. Uvědomila jsem si, jak snadno člověk sklouzne do automatismu a jak rychle může někdo jiný využít jeho nepozornosti.
Ponaučení, které přišlo později
Další den jsem šla na trh znovu. Stála jsem u stejné pokladny, tentokrát vnímala každý pohyb a každé číslo na displeji. Prodavačka se na mě usmála, aniž by tušila, co se stalo. Já se usmála také a nechala si účtenku hned zkontrolovat. Nebyl to už jen běžný nákup, ale drobná osobní výhra. Věděla jsem, že tahle zkušenost mě naučila dávat větší pozor. A i když mě mrzelo, že mě někdo využil, cítila jsem, že jsem zas o kousek pevnější.
Domů jsem tentokrát nesla tašku lehčí než obvykle. Ne proto, že bych méně nakoupila, ale protože jsem ze sebe setřásla pocit bezmoci. Občas člověk zaplatí víc, než by měl, nejen penězi, ale i tím, jak se cítí. A já si slíbila, že příště zvednu hlavu, než přiložím kartu.
