Článek
Přípravy jako na svatbu
O třídním srazu jsme se začali bavit už několik týdnů dopředu. Všichni z naší bývalé třídy z gymplu, které jsem neviděla víc než deset let. Vzpomínky se vracely samy.Výlety, mejdany, lásky, trapasy. A s nimi i jeho tvář. Marek. Můj tehdejší přítel, první opravdová láska. Rozešli jsme se před maturitou, prý mu vztah brání dýchat. Od té doby jsme spolu nepromluvili.
Když jsem zjistila, že přijde i on, rozbušilo se mi srdce. Najednou jsem měla pocit, že musím vypadat perfektně. Nové šaty, účes, manikúra, všechno. Jako bych chtěla dokázat, že jsem vyrostla, že jsem z té nejisté holky, co plakala do polštáře, vyrostla v sebevědomou ženu.
Den D
Když ten den přišel, byla jsem nervózní jak před pohovorem. Hodinu jsem se točila před zrcadlem, měnila náušnice, rtěnky, až jsem to vzdala. Do kavárny, kde se sraz konal, jsem přišla mezi posledními. Uvnitř už byl hluk, smích, známé tváře. A taky on. Seděl u stolu u okna, přesně tak, jak jsem si ho pamatovala. Jen už to nebyl kluk.
Byl starší, zralejší, pořád s tím stejným úsměvem. Když se naše oči potkaly, přestala jsem na chvíli dýchat. Cítila jsem, jak mi hoří tváře. A přes veškerou snahu o dokonalost jsem se cítila stejně nejistě jako tehdy, když jsem k němu poprvé šla na rande.
Všichni se smáli, jen já jsem byla někde jinde
Zbytek večera byl směsicí nostalgie a smíchu. Vyprávěli jsme historky ze školy, někdo přinesl staré fotky, někdo vzpomínal na profesory. Smála jsem se, ale v hlavě mi běželo jediné. Co si o mně asi myslí? Jestli vidí, že jsem se změnila, nebo pořád vidí tu nejistou holku, kterou kdysi nechal.
Občas jsme se s Markem potkali pohledem. Měl ten klidný výraz, který mě kdysi přitahoval. A já se přistihla, že se snažím sedět vzpřímeně, smát se přesně tolik, aby to nepůsobilo nuceně. Když se se mnou dal do řeči, bylo to jako návrat v čase. Jenže zároveň úplně jiné.
Staré city, nová realita
Mluvili jsme spolu o práci, o životě, o tom, kdo zůstal v rodném městě a kdo se odstěhoval. On se mezitím oženil, má dvě děti. Vyprávěl to s klidem a samozřejmostí, která mě píchla u srdce. Ne proto, že bych mu to nepřála, ale protože jsem si v tu chvíli uvědomila, že část mě se pořád drží dávné představy, že jednou možná…
Najednou jsem byla vděčná, že jsem si ten večer dala tolik záležet. Ne kvůli němu, ale kvůli sobě. Protože jsem si uvědomila, že všechny ty roky jsem se měnila, rostla, překonávala zklamání i vlastní nejistoty. A i když se cítím někdy ztracená, už nejsem ta dívka, která se rozplakala, když jí někdo ublížil.
Konec večera
Když jsme se loučili, bylo to zvláštní. Podal mi ruku, usmál se a řekl, že je rád, že mě viděl. A já cítila, že mi konečně spadl kámen ze srdce. Tenhle příběh jsem potřebovala uzavřít. Žádné filmové objetí, žádné „co kdyby“. Jen klid. Venku jsem si rozepnula kabát, zhluboka se nadechla a usmála se sama pro sebe. Na srazu jsem neoslnila tím, jak vypadám, ale tím, že jsem to všechno zvládla. Sama v sobě. Cestou domů jsem přemýšlela, jak moc se člověk za pár let změní.
Dřív jsem chtěla, aby mě ostatní obdivovali, aby litovali, že mě ztratili. Dneska chci jen být spokojená sama se sebou. Vypadat dokonale je fajn, ale mnohem lepší je cítit se v klidu, i když potkáš někoho, kdo ti kdysi zlomil srdce. Zatímco jsem procházela prázdnou ulicí, napadlo mě, že možná právě tohle je ten okamžik, kdy člověk dospěje. Ne když dostane práci, hypotéku nebo dítě, ale když dokáže s klidem stát tváří v tvář minulosti a nezhroutit se.
