Článek
Začalo to nadějně. Po pěti měsících hledání práce, desítkách odeslaných životopisů a nervózních pohovorů jsem konečně našla místo. Asistentka v marketingové agentuře. Nic extra, ale slušná práce s příslibem růstu. A hlavně – konec nejistotě, konec probdělým nocím, kdy jsem přemýšlela, jak zaplatím další nájem.
„Nástupní plat je 28 000 hrubého,“ řekl mi personalista na pohovoru. „Po zkušební době možnost navýšení podle výkonu.“
Přikývla jsem a usmála se. Nebyla to žádná závratná částka, ale na začátek dobrý. Spočítala jsem si, že čistého by to mohlo být kolem 22 000. S tím se dá v menším městě vyžít. Nájem mám 12 000 i s poplatky, to mi nechá 10 000 na jídlo, dopravu a ostatní výdaje. Bude to těsné, ale zvládnutelné.
První měsíc v nové práci utekl jako voda. Učila jsem se nové věci, poznávala kolegy, snažila se zapadnout. Práce byla náročnější, než jsem čekala – neustálé telefonáty, maily, organizování schůzek, příprava podkladů. Často jsem zůstávala přesčas, někdy i o víkendech, abych všechno stihla. Ale nevadilo mi to. Byla jsem vděčná za příležitost a chtěla jsem ukázat, že na to mám.
A pak přišel den výplaty. Těšila jsem se jako malé dítě. První vydělané peníze po dlouhé době! Konečně budu mít na zaplacení všech účtů bez nutnosti půjčovat si od rodičů nebo kamarádů. Možná si dokonce dopřeji malou radost – nové tričko nebo večeři v restauraci. Zasloužím si to, ne?
Když mi přišla SMS o připsání částky na účet, okamžitě jsem otevřela bankovní aplikaci. A tam to bylo: 19 842 Kč.
Necelých dvacet tisíc? To musí být omyl. Rychle jsem otevřela kalkulačku a začala počítat. 28 000 hrubého by mělo být… no, určitě víc než tohle. Kde je zbytek?
Zavolala jsem kamarádce, která pracuje jako účetní.
„Petro, prosím tě, kolik by mělo být čistého z 28 000 hrubého? Mně přišlo necelých dvacet tisíc a nechápu to.“
„No, záleží na slevách na dani, které uplatňuješ,“ odpověděla. „Ale zhruba by to mělo být kolem 22 až 23 tisíc.“
„Tak proč mi přišlo jen 19 842?“
„Hmm, to je divné. Máš výplatní pásku? Tam by mělo být všechno rozepsané.“
Výplatní pásku jsem ještě neměla, měla přijít e-mailem během dne. Netrpělivě jsem čekala a kontrolovala schránku každých pět minut. Konečně dorazila.
A tam jsem to uviděla. Hrubá mzda: 28 000 Kč. Ale pak následovaly srážky: sociální a zdravotní pojištění, daň z příjmu… a pak položka, která mě zarazila: „Srážka za stravenky.“
Stravenky? Jaké stravenky? Nikdo se mě neptal, jestli je chci. Nikdo mi nevysvětlil, že mi za ně budou strhávat z výplaty. Prostě mi je automaticky přidělili a strhli skoro tři tisíce!
Další položka: „Příspěvek na penzijní připojištění.“ Cože? O žádném penzijním připojištění jsem nevěděla. Nikdo se mě neptal, jestli ho chci.
Poslední rána: „Multisport karta.“ Karta, kterou jsem nikdy neviděla, nikdy nepoužila a o které jsem ani nevěděla, že ji mám.
Celkem mi tedy bez mého vědomí a souhlasu strhli za „benefity“, které jsem buď nechtěla, nebo o nich ani nevěděla!
Hned jsem napsala e-mail do mzdového oddělení. Normálně slušně, ale přímo jsem se zeptala, proč mi strhávají peníze za věci, které jsem si vůbec neobjednala a o kterých mě nikdo neinformoval. Za hodinu mi přišla odpověď: „Dobrý den, tyto benefity jsou standardní součástí odměňování všech zaměstnanců naší společnosti. Bylo to uvedeno v pracovní smlouvě v bodě 4.3.“ No výborně, takže jsem si to měla najít v té hromadě dokumentů, kterou jsem při nástupu podepisovala
Horečně jsem vytáhla pracovní smlouvu a hledala bod 4.3. A opravdu, bylo tam napsáno: „Zaměstnanec má nárok na zaměstnanecké benefity dle aktuální nabídky zaměstnavatele.“ Žádná zmínka o tom, že jsou povinné. Žádná zmínka o tom, že za ně budu platit. Žádný seznam, co všechno to zahrnuje.
Odpověděla jsem tedy, že bych ráda tyto „benefity“ zrušila, protože si je nemohu dovolit.
Další odpověď mě dorazila: „Bohužel, tyto benefity jsou povinnou součástí odměňování a nelze je individuálně rušit.“
Takže mi vlastně lhali. Není to „nárok“, je to povinnost. Není to benefit, je to skrytá srážka ze mzdy.
Když jsem to spočítala, zjistila jsem, že mi po zaplacení nájmu zbývá pouhých 7 842 Kč na celý měsíc. Na jídlo, dopravu, telefon, internet, hygienické potřeby, léky… Na všechno.
Sedla jsem si na gauč a rozbrečela se. Z radosti z první výplaty nezbylo vůbec nic. Jen hořkost a pocit podvodu. Pocit, že jsem naletěla na trik s „benefity“, které ve skutečnosti nejsou žádnou výhodou, ale nutným zlem.
Nejhorší na tom všem je, že nemám na výběr. Nemůžu dát výpověď – hledání nové práce mi trvalo pět měsíců a moje úspory jsou na nule. Nemůžu se přestěhovat do levnějšího bytu – už teď bydlím v nejlevnějším, co jsem našla, a navíc mám roční smlouvu. Nemůžu si ani stěžovat – jsem ve zkušební době a můžou mě vyhodit bez udání důvodu.
A tak jsem začala plánovat. Jak přežít měsíc s necelými osmi tisíci. Žádné zbytečnosti, žádné radosti, žádné nové tričko ani večeře v restauraci. Jen holé přežití.
Snídaně: ovesné vločky s vodou. Oběd: doma připravené těstoviny nebo rýže. Večeře: chleba s něčím. Doprava: všude pěšky, i když to znamená vstávat o hodinu dřív. Žádné kafé v kavárně, žádný film v kině, žádná knížka, žádné nové ponožky, i když ty staré mají díry.
Stravenky, za které mi strhli skoro dva tisíce? Ty použiji na nákup jídla, aspoň něco. Multisport kartu, za kterou platím 800 měsíčně? Tu asi nevyužiji – nemám čas ani energii chodit cvičit po dvanáctihodinové pracovní době. A penzijní připojištění? No, možná se mi bude hodit za 40 let, pokud se důchodu vůbec dožiji.
Kamarádka mi navrhla, ať si najdu brigádu na víkendy. Jako bych už teď nebyla dost vyčerpaná z práce, kde často zůstávám přesčas bez nároku na příplatky. Jako bych měla energii ještě někde uklízet nebo roznášet letáky.
Rodiče mi nabídli, že mi pomohou. Ale už tak jim dlužím peníze, které mi půjčili, když jsem byla bez práce. A navíc – je mi třicet let. Měla bych být schopná se o sebe postarat sama. Ne žít od výplaty k výplatě a prosit o pomoc.
Asi jsem se měla víc ptát na detaily odměňování. Možná jsem neměla být tak zoufalá a vzít první práci, která se naskytla. Ale možná je chyba i jinde. V systému, který umožňuje firmám maskovat skutečnou výši platu za „benefity“, které zaměstnanec nemůže odmítnout.
Takže ano, na účet mi přistála první výplata. Radost trvala přesně pět vteřin, pak jsem zůstala v šoku. A teď? Teď se snažím přijít na to, jak přežít. A doufám, že příští měsíc bude lepší. I když upřímně? Moc tomu nevěřím.
