Článek
Realita ale byla o dost jiná, hlavně díky mé tchyni, která si nejspíš spletla víkendový pobyt s módní přehlídkou. První den jsme se všichni sešli před chatou. Slunce svítilo, děti běhaly kolem, a já vytáhla z batohu své pohodlné sandály.
Nejsou nejnovější, ale mám je ráda. Prošly se mnou kus Evropy a nikdy nezklamaly. Ještě jsem je ani nestihla nazout, když se ozvalo:
„Ty si fakt vezmeš tohle? Víš, že bude spousta fotek.“
Byla to moje tchyně. Neřekla to zle, spíš tak mimochodem, jakoby mě jen chtěla nenápadně popostrčit k tomu, abych se oblékla „vhodněji“.
Zasmála jsem se, vzala si je stejně a snažila se to neřešit. Ale u večeře, kdy jsme seděli venku u stolu, už to začalo být nepříjemné. „Dnešní mladé ženy už zřejmě neřeší, jak vypadají,“ utrousila, když se bavila s manželovou sestrou dostatečně nahlas, aby to slyšeli všichni. Usmála jsem se, dělala, že to neslyším, ale uvnitř mě to zamrzelo.
Druhý den už jsem si sandály nevzala. Ne proto, že bych se styděla, ale protože jsem nechtěla dělat dusno. Ale i tak bylo cítit, že se tchyně drží zpátky jen na oko. Při každé příležitosti hodnotila oblečení, způsob, jakým mluvím na děti, i to, jak držím mapu. Bylo to únavné.
Třetí den ráno jsem náhodou uslyšela, jak mluví s mým mužem za chatou. Nevěděla, že jsem poblíž. Řekla mu větu, která mě zastavila v pohybu:
„Anita se ti možná líbí, ale nikdy nebude jako naše rodina.“
V tu chvíli se mi stáhlo hrdlo. Ani ne kvůli tomu, co řekla, ale jak samozřejmě to znělo. Jako by to byla pravda, se kterou se smířila. A kterou bych měla přijmout i já.
Manžel jí naštěstí odpověděl:
„Právě proto ji miluju. Protože je jiná.“
A odešel. Bez dalšího komentáře.
Toho dne jsme si výlet zkrátili a jeli domů. Ani ne kvůli hádce, žádná nebyla. Jen jsme oba cítili, že je čas. A já vím jedno: příště si ty sandály vezmu klidně znovu. A možná si k nim vezmu i klobouk, který tchyně upřímně nesnáší. Protože být jiná neznamená být horší. Jen jiná.
