Článek
Nabídka přišla nečekaně. Ozvali se sami, bez pohovoru, bez ověřování zkušeností. Stačilo pár vět v e-mailu a krátký telefonát. Potřebujeme někoho hned, znělo to naléhavě a zároveň lákavě. Byla jsem bez práce, unavená hledáním a připravená kývnout téměř na cokoliv, co slibovalo aspoň základní jistotu.
První den jsem nastoupila s pocitem úlevy. Říkala jsem si, že někdy věci prostě zapadnou samy. Kolegové byli milí, ale působili vyčerpaně. Všimla jsem si, že se moc nesmějí a mezi větami často mlčí. Tehdy jsem to ještě přisuzovala běžnému pracovnímu tempu.
Rychlý nástup, pomalé procitnutí
Už během prvního týdne bylo jasné, že práce není jednoduchá. Směny byly dlouhé, přestávky spíš formální a úkoly se hromadily rychleji, než se daly stihnout. Všechno bylo naléhavé, všechno mělo prioritu. Každá chyba se řešila okamžitě a velmi hlasitě.
Šéf byl přísný a nekompromisní. Neměl potřebu vysvětlovat ani motivovat. Očekával stoprocentní výkon od první minuty a jakýkoliv dotaz bral jako známku neschopnosti. Čím víc jsem se snažila, tím víc jsem měla pocit, že to nestačí.
Dřina, která neměla hranice
Práce postupně přerostla do režimu, kdy jsem myslela hlavně na to, abych něco nepokazila. Domů jsem chodila fyzicky i psychicky vyčerpaná. Volné víkendy neexistovaly a o nějakém plánování osobního života se nedalo mluvit. Každý den vypadal stejně a energie ubývala.
Nejtěžší bylo zjištění, že tohle není výjimka, ale standard. Kolegové mi postupně přiznávali, že se tu lidé často střídají. Vydrží pár týdnů nebo měsíců a pak odejdou. Někteří potichu, jiní ve vzteku. Nikdo se tu dlouhodobě neusadil.
Málo peněz jako poslední kapka
Výplata přišla včas, ale byla nižší, než jsem čekala. Když jsem si ji přepočítala na hodiny, které jsem v práci strávila, došlo mi, že to vlastně nedává smysl. Tolik únavy, stresu a tlaku za částku, která sotva pokryla základní výdaje.
Když jsem se na peníze opatrně zeptala, reakce byla chladná. Pokud se ti to nelíbí, můžeš jít, zaznělo bez emocí. V tu chvíli mi došlo, proč nebylo výběrové řízení. Nepotřebovali kvalitu ani dlouhodobou spolupráci. Potřebovali někoho, kdo vydrží aspoň chvíli.
Odpověď, kterou jsem nechtěla slyšet
Po měsíci jsem odcházela s pocitem selhání, který ale postupně vystřídalo vystřízlivění. Neodešla jsem proto, že bych byla slabá nebo neschopná. Odešla jsem proto, že to prostředí bylo nastavené tak, aby lidi semlelo a nahradilo dalšími.
Dnes už vím, že rychlá nabídka práce bez zájmu o člověka není výhra. Je to často signál, že se za zavřenými dveřmi skrývá dřina, přísný šéf a málo peněz. A že někdy je lepší chvíli hledat dál, než se nechat zlákat něčím, co se rozpadne dřív, než si stihnete zvyknout.
