Článek
Pracovala jsem tam několik let a ze začátku jsem měla pocit, že jsem našla místo, kde má moje práce smysl. Nadřízená mi dávala důvěru, často přede mnou mluvila o tom, jak beze mě fungování týmu nevidí. Brala jsem si práci domů, zůstávala déle, zaskakovala za ostatní. Ne proto, že by mě někdo nutil, ale proto, že jsem chtěla. Cítila jsem sounáležitost a pocit, že jsem důležitá.
Postupně se ale hranice mezi tím, co je moje práce, a tím, co už je nad rámec, začaly rozmazávat. Úkoly přibývaly, odpovědnost se zvětšovala, ale pravidla zůstávala nejasná. Často se měnily požadavky ze dne na den a já jsem se snažila přizpůsobit. Věřila jsem, že když vydržím, všechno se časem srovná.
Když důvěra nestačí
Zlom přišel ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že mě únava dohání víc, než jsem si chtěla připustit. Nešlo jen o pracovní nasazení, ale o pocit, že nikdy nevím, na čem jsem. Rozhodla jsem se proto udělat krok, který mi připadal logický. Požádat o jasná pravidla. O vymezení kompetencí, odpovědnosti a očekávání.
Nečekala jsem konflikt. Spíš jsem doufala v otevřený rozhovor. Místo toho jsem narazila na chlad. Nadřízená, která mě dřív označovala za svou pravou ruku, najednou mluvila opatrně, odměřeně. Měla jsem pocit, že se něco změnilo v okamžiku, kdy jsem přestala jen přikyvovat a začala se ptát.
Začala jsem si všímat drobností. Kratší odpovědi, méně sdílení, méně zájmu. Najednou jsem nebyla ta, se kterou se řeší všechno. Ačkoliv moje práce zůstávala stejná, atmosféra kolem mě se proměnila. Přestala jsem se cítit jako součást týmu a víc jako někdo, kdo si dovolil překročit neviditelnou hranici.
Cena za otevřenost
Nejvíc mě překvapilo, jak rychle se může vztah založený na důvěře změnit v tiché napětí. Nikdo mi nic otevřeně nevyčítal, ale cítila jsem to v každodenním kontaktu. V pohledech, v tónu hlasu, v tom, co se už neříkalo. Jako bych porušila nepsané pravidlo, že loajalita znamená mlčet.
Začala jsem si klást otázku, jestli jsem udělala chybu. Jestli nebylo jednodušší zůstat tou spolehlivou pravou rukou bez otázek. Jenže zároveň jsem věděla, že bych tím zradila sama sebe. Práce, která nemá jasné mantinely, se časem stává zátěží, ne příležitostí.
Uvědomila jsem si, že požadavek na pravidla není projevem nevděku, ale snahy o férovost. Vůči sobě i vůči práci samotné. Přesto jsem nesla následky. Ochlazení vztahů bolelo víc, než jsem čekala, protože přišlo od člověka, kterému jsem věřila.
Když se role obrátí
Dnes už vím, že být pravou rukou často znamená být pohodlným řešením. Dokud vše funguje bez otázek, jste cenní. Jakmile ale začnete chtít jasnost a rovnováhu, může se obraz změnit. Ne proto, že byste udělali něco špatně, ale proto, že jste přestali být samozřejmostí.
Celá zkušenost mě naučila jednu důležitou věc. Vztahy na pracovišti jsou křehké a často stojí na nevyřčených očekáváních. Jakmile se je pokusíte pojmenovat, ukáže se, kdo je ochoten o nich mluvit a kdo ne. A to je poznání, které bolí, ale zároveň osvobozuje.
Neodešla jsem hned. Potřebovala jsem si vše srovnat a pochopit, co se vlastně stalo. Ale už nejsem stejná. Vím, že moje práce má hodnotu i bez nálepky pravé ruky. A že chtít jasná pravidla není slabost, ale respekt k sobě samé.
