Článek
Až později mi došlo, že jsem vlastně dělala věci, které jsem si vůbec nemohla dovolit. Pracovala jsem tehdy za průměrný plat a pořád mi chyběly peníze. Přemýšlela jsem, kde dělám chybu. Nájem jsem měla rozumný, oblečení jsem nekupovala každý týden a žádné drahé koníčky jsem neměla. Jenže když jsem jednou otevřela bankovní aplikaci a projela si všechny položky, skoro jsem se zastyděla. Káva za osmdesát korun. Druhá. Třetí. Oběd za dvě stovky. Dortík. Odpolední limonáda. A pak zase káva. Najednou jsem před sebou viděla tisíce, které se vypařily ani nevím kam.
Začala jsem si vařit doma
V té době jsem se rozhodla, že to zkusím jinak. Koupila jsem si obyčejný kávovar, nic drahého, a začala jsem si připravovat kávu doma. Obědy jsem si nosila v krabičkách, i když mi to zpočátku připadalo trochu trapné. Vařit jsem moc neuměla, ale učila jsem se postupně. Jednoduchá jídla, rychlé recepty, nic složitého. První měsíc jsem si říkala, že to stejně dlouho nevydržím. Jenže když jsem na konci týdne viděla, že mi na účtu zůstalo víc peněz než obvykle, něco se ve mně zlomilo.
Najednou jsem pochopila, že ten rozdíl není v tom, co vydělávám, ale v tom, kde mi peníze utíkají.Kavárny jsem nemusela úplně vymazat. Jen jsem do nich přestala chodit z nudy. Když už jdu, je to proto, že mám s někým schůzku nebo chuť na něco výjimečného. Najednou to není rutina, ale malý svátek. A hlavně už to pro mě není samozřejmost.
Dovolená jako nová motivace
Po několika měsících jsem měla našetřeno dost na krátký pobyt u moře. Bylo to poprvé v životě, kdy jsem si něco takového mohla dovolit sama, bez půjček a bez toho, abych počítala každou stovku. Pamatuji si ten pocit dodnes. Jako by se mi otevřely dveře k úplně jinému způsobu života. Naučila jsem se spořit tak, že to nebolí. Vyměnila jsem ranní latte za domácí hrnek kávy na balkoně. Místo obědů v centru jsem si nosila čočkový salát, těstoviny nebo polévky.
Ušetřené peníze jsem si dávala stranou a začala jsem cíleně plánovat, kam jednou za půl roku pojedu. A ono to fungovalo. Letos jsem byla dvakrát v zahraničí. Jednou s kamarádkou, podruhé sama. Možná by někdo řekl, že dovolená není potřeba, ale já ji beru jako něco, co mi dobíjí baterky. V práci podávám lepší výkony, jsem vyrovnanější a hlavně se na něco těším. Ten pocit je k nezaplacení.
Reakce okolí mě někdy překvapí
Občas slyším poznámky typu: Ty nikam nechodíš, to musí být hrozně nudné. Nebo: Život se má užívat, a ne počítat každou korunu. Jenže já nic nepočítám. Jen jsem si z vyhazování peněz udělala občasný luxus, ne každodenní povinnost. Když pak někdo vypráví, že by rád jel k moři, ale že si to nemůže dovolit, vím přesně, kde jsem před lety byla i já.
Chyběl mi jen jiný pohled na to, za co platím. Moje kamarádka říkala, že si neumí představit život bez kavárenského rituálu. Každému vyhovuje něco jiného. Já jsem jen zjistila, že ten můj rituál stojí doma na kuchyňské lince. A že mi díky tomu zbydou peníze na věci, které mi dělají radost mnohem déle než kelímek s logem.
Žádné velké odříkání
Když se mě někdo ptá, jestli si připadám omezeně, když nechodím pravidelně do kaváren, jen se usměju. Dnes už vím, že nemít kávu z kavárny neznamená nemít hezký život. Znamená to mít jiný život. A ten můj je teď mnohem svobodnější. Nenutím se do ničeho. Když mám chuť jít ven na dortík, jdu. Když je hezké počasí, sednu si s kamarádkou na lavičku, kávu si doneseme s sebou. A když se mi nechce nikam, uvařím si cappuccino doma a pustím si hudbu. Je to maličkost, ale právě v těch maličkostech se ten rozdíl nejvíc schovává.
Moje dvakrát ročně opalování u moře není zázrak ani výhra v loterii. Je to jen výsledek toho, že jsem přestala kupovat věci, které jsem vlastně nepotřebovala. A když vidím své fotky z poslední dovolené, kde jsem seděla na pláži při západu slunce, jsem ráda, že jsem si tenhle styl života našla. Neříkám, že je to cesta pro každého. Ale pro mě to byla ta nejlepší, jakou jsem mohla udělat. A pokaždé, když si dělám ranní kávu doma, mám pocit, že si vařím nejen pití, ale i svůj klid.
Anna, Ostrava
