Článek
Letěli jsme do Maroka, protože jsme věřili, že změna prostředí nás nějak opraví. Že se v horku saharského vzduchu rozpustí to, co nás dusilo. Že moře, barvy a trhy přebarví náš šedivý stereotyp. Ale všechno, co bylo rozbité doma, si s sebou zabalíte do kufru, ať jedete kamkoliv.
Na začátku jsme to plánovali jako útěk. Nejen od práce, od lidí, ale hlavně od toho ticha mezi námi. To ticho nebylo klidné. Bylo plné výčitek, nevyřčených vět a přetvářky, že je všechno v pohodě. Už několik měsíců jsme kolem sebe chodili po špičkách. Milovali jsme se pořád? Asi. Ale už jinak. Jako když máte rádi svůj starý svetr – ne proto, že je hezký, ale protože jste v něm zažili tolik zim, že ho nechcete zahodit. Jenže i ten svetr se jednou rozpadne, ať se o něj staráte sebevíc.
Maroko mě lákalo. Ne kvůli vztahu, ale kvůli mně. Chtěla jsem se ztratit v ulicích, kde to voní jinak. Vstávat a pít čaj s mátou, dívat se na barvy, co doma nevidíte. A taky jsem chtěla být s ním – ale ne tak, jak jsme byli poslední dobou. Chtěla jsem ho znovu vidět očima, kterýma jsem ho viděla na začátku. Chtěla jsem, aby se na mě podíval jinak než jako na problém, který je potřeba vyřešit.
První dny jsme se snažili. Snídaně na střeše, procházky v medině, společné fotky. Ale bylo to jako divadlo. Na každém kroku bylo cítit, že se jen držíme scénáře. Dělali jsme všechno „správně“, ale necítila jsem vůbec nic. Ani radost, ani blízkost. Jen zvláštní prázdno, jako když si uvědomíte, že ten druhý je tam, ale už k vám nepatří.
Začali jsme se hádat. Ne dramaticky. Spíš potichu. Únava, frustrace, maličkosti. Jako když vám kapka po kapce teče voda na nervy. On mi řekl, že jsem pořád nespokojená. Já jemu, že se mnou vůbec nemluví. On, že všechno přeháním. Já, že už mě to unavuje. A takhle to šlo každý večer. Když jsme seděli vedle sebe, byli jsme každý jinde. A nejhorší bylo, že jsme to oba věděli.
Jedno odpoledne jsme byli u oceánu. Foukal vítr, písek štípal do očí a kolem nás běhaly děti. Seděli jsme vedle sebe, mlčeli jsme. A pak řekl větu, která to celé ukončila. Bez výčitek, bez vzteku, jen suše: „Myslím, že bychom si měli dát pauzu.“ A já jen kývla. Ne proto, že bych souhlasila. Ale protože jsem už neměla sílu říkat, že ne. Seděli jsme tam jako dva cizinci, kteří se kdysi milovali. A teď už nevědí, co si říct.
Zbytek pobytu byl zvláštně tichý. Chodili jsme každý sám, večer se jen pozdravili. A když jsme přiletěli zpátky, objal mě – krátce, cize – a řekl jen: „Díky.“ A odešel. Já si zavolala taxík a jela domů sama. V kufru jsem měla suvenýry, které jsem kupovala jako „vzpomínky na nás“. Ale žádné „my“ už neexistovalo.
Doma jsem brečela. Ne proto, že jsme se rozešli. Ale proto, jak jsme se rozešli. Bez scén, bez boje, bez posledního „neodcházej“. Jen ticho. Prázdný byt, jeden kufr a spousta otázek, na které si odpovídám doteď.
Nejvíc mě děsí, jak snadno se dá ztratit láska. Ne najednou. Ale pomalu. Nenápadně. Přestaneš se ptát, jak se druhý má. Přestaneš ho objímat jen tak. Přestaneš sdílet. A najednou si uvědomíš, že vedle tebe leží někdo, koho už vlastně neznáš. A co je horší – že ani ty nejsi tím, kým jsi bývala.
Cestování vás neuzdraví, pokud jedete nemocní. Můžete být na nejkrásnějším místě světa, ale pokud vám srdce buší jiným směrem než tomu druhému, je to jen kulisa. Krásná, barevná, ale prázdná. Maroko bylo nádherné. Ale ne pro nás dva. Pro mě bylo začátkem konce. Nebo spíš koncem, který byl už dávno napsaný, jen jsme ho nechtěli číst.
Dnes už to beru jinak. Ne jako selhání. Ale jako zkušenost, která mě naučila, že vztahy se nedají zachránit výletem. Že někdy je odchod větší důkaz lásky než zůstat. A že když z letiště jedeš sama, neznamená to, že jsi ztratila. Znamená to, že sis konečně přestala lhát.
A možná jednou pojedu do Maroka znovu. Sama. Bez očekávání, bez bolesti. Jen proto, že budu chtít vidět ty barvy znovu. Ale tentokrát už s pocitem, že to, co hledám, nemůže být v někom jiném. Že to musím nejdřív najít v sobě.
