Článek
Nepřemýšlela jsem nad tím jako nad místem, které by mělo zásadně ovlivnit můj život. Prostě práce. Přijdu, odmakám si svoje, odejdu domů. První týdny byly v pohodě. Kolektiv spíš starší, já tam byla nejmladší, ale nikdo mě neřešil. Šéf působil přísně, ale spravedlivě. Takový ten typ, který se moc neusmívá, ale drží si odstup. Říkala jsem si, že je to vlastně výhoda. Aspoň žádné zbytečné řeči. Směny rychle ubíhaly, zvykla jsem si, měla jsem pocit, že zapadám.
Pak přišel jeden obyčejný den. Směna jako každá jiná. Nic zvláštního, žádné napětí, žádný náznak, že by se mělo něco změnit. Když jsem se převlékla a chystala se odejít, šéf mě zastavil. Řekl, že by si se mnou rád na chvíli promluvil. Po pracovní době. V kanceláři. Napadlo mě, jestli jsem něco neudělala špatně. Jestli jsem někde nechybovala, nezapomněla, neudělala průšvih. V hlavě mi proběhly všechny drobnosti, které by mohly být problém. Šla jsem za ním s lehkou nervozitou, ale pořád jsem si říkala, že o nic nejde.
Sedla jsem si naproti němu. Zavřel dveře. Začal mluvit úplně klidně, skoro přátelsky. Ptal se, jak se mi práce líbí, jestli ji zvládám, jestli jsem spokojená. Odpovídala jsem poctivě, snažila se působit mile a profesionálně. A pak se tón změnil. Nenápadně, skoro nepostřehnutelně. Začal mluvit o tom, že jsem šikovná. Že si všiml, jak se snažím. Že prý takových brigádnic moc není. Usmíval se. Řekl, že bych u nich mohla mít víc směn, možná i lepší peníze. Cítila jsem, jak mi to není příjemné, ale pořád to nebylo nic, co by se nedalo ustát. Jenže pak se mě zeptal, jestli bych byla ochotná být trochu vstřícnější. Ne v práci. K němu.
Zamrzla jsem. Nejdřív jsem úplně nepochopila, co tím myslí. Možná jsem to ani pochopit nechtěla. Čekala jsem, že to upřesní nějak normálně, že se ukáže, že si to vykládám špatně. Jenže on pokračoval. Řekl, že bych si tím mohla hodně pomoct. Že on má vliv. A že mezi dospělými lidmi je přece normální se domluvit. Seděla jsem tam a nebyla schopná ze sebe dostat slovo. Hlava mi jela na plné obrátky, ale tělo jako by vypnulo. Cítila jsem stud, vztek, strach i zmatek najednou. Nevěděla jsem, co říct, aby to neskončilo ještě hůř. Nakonec jsem ze sebe dostala jen něco neurčitého, že o tom musím přemýšlet. Že teď musím jít.
Popřál mi hezký večer a dodal, ať si to rozmyslím do další směny. Cestou domů jsem se třásla. Ne fyzicky, ale uvnitř. Pořád dokola jsem si přehrávala ten rozhovor. Přemýšlela jsem, jestli jsem něco nepochopila špatně. Jestli jsem si to neměla vyložit jinak. Snažila jsem se to zlehčit, přesvědčit samu sebe, že to přece nebylo tak hrozné. Jenže čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc mi bylo jasné, že bylo.
Celou noc jsem skoro nespala. V hlavě mi běžely scénáře další směny. Co když se bude tvářit, že se nic nestalo. Co když se bude chovat hůř. Co když mi vezme směny. Co když mě začne před ostatními shazovat. Co když to nikdo nebude brát vážně, když se někomu svěřím. Vždyť je to jen brigáda. Vždyť jsem tam nová. Vždyť on je šéf.
Ráno jsem se probudila s knedlíkem v žaludku. Myšlenka na to, že tam znovu půjdu, mi sevřela hruď. Zároveň jsem ale věděla, že peníze potřebuju. Že si nemůžu jen tak dovolit odejít bez náhrady. Připadala jsem si chycená v pasti, do které jsem nikdy nechtěla vstoupit. Nejhorší na tom bylo, že se ve mně mísil strach s pocitem viny. Jako bych za to nějak mohla. Jako bych udělala něco špatně tím, že jsem byla milá. Tím, že jsem se snažila. Tím, že jsem tam vůbec nastoupila.
Od té chvíle se bojím další směny. Ne proto, že by práce byla těžká. Ale proto, že už to není bezpečné místo. Měla to být jen brigáda. Jedna z mnoha. A místo toho se z ní stal důvod, proč se mi svírá žaludek pokaždé, když se podívám do rozpisu směn. A já pořád přemýšlím, jestli mám odvahu tam znovu vstoupit, nebo jestli bude lepší odejít a smířit se s tím, že některé zkušenosti člověka dospějí dřív, než by chtěl.
