Článek
Ještě před rokem bych si neuměla představit, že budu vstávat ve čtyři ráno kvůli chlebu. Vstávala jsem tehdy v šest, oblékala kostýmek, zapínala notebook už v tramvaji a v hlavě si projížděla seznam úkolů, který nikdy neměl konec. Porady, tabulky, maily, odpovědnost za tým, za čísla, za výsledky. Všechno bylo důležité. A všechno bylo urgentní. Jen já jsem byla pořád unavenější a tišší.
Manažerská pozice zvenku vypadala dobře. Hezký titul, slušný plat, respekt. Lidi mi říkali, že mám vyhráno. Já jsem si ale čím dál častěji všímala, že večer sedím na gauči a nedokážu si vybavit, co jsem ten den vlastně dělala. Ne proto, že by toho bylo málo. Ale proto, že toho bylo moc. Hlava pořád jela, i když tělo už dávno chtělo vypnout. Stres se stal mým normálem a já jsem si toho všimla až ve chvíli, kdy jsem přestala cítit radost z čehokoli.
Zlom nepřišel dramaticky. Nebyl to kolaps ani výpověď v slzách. Spíš tiché uvědomění jednoho obyčejného večera, kdy jsem si sundala sako, sedla si ke stolu a rozbrečela se nad večeří. Nevěděla jsem proč. Jen jsem cítila, že takhle už dál nechci. Že něco musí pryč. Nebo já. A že žádný pracovní úspěch nestojí za to, abych měla sevřený žaludek každý den.
Myšlenka odejít do pekárny přišla skoro náhodou. Kamarádka mi řekla, že u nich shánějí výpomoc. Smála jsem se tomu. Já, manažerka, mezi rohlíky a kynuté těsto. Jenže ta představa se mi v hlavě nějak usadila. Začala jsem si představovat práci, která končí odchodem z provozovny. Práci, kde se nic neřeší večer doma a žádný mail nepřijde ve deset v noci. Poprvé po dlouhé době mi ta představa nepřipadala jako selhání, ale jako úleva.
Rozhodování nebylo jednoduché. V hlavě se mi míchaly obavy, stud i strach z reakcí okolí. Co tomu řeknou rodiče. Co kolegové. Co si o mně budou myslet lidi, kteří mě roky vnímali jako „tu schopnou“. Sama sobě jsem si připadala, jako bych ustupovala. Jako bych se vzdávala. Až časem mi došlo, že někdy není ústup slabost, ale způsob, jak se zachránit.
První den v pekárně byl zvláštní. Všechno bylo fyzické. Těsto lepilo, ruce bolely, v zádech jsem cítila svaly, o kterých jsem netušila, že existují. Byla jsem pomalá a nejistá. Nikdo po mně nechtěl strategii ani řešení problémů. Jen ať dělám jednu věc pořádně. Poprvé po letech jsem měla pocit, že stačí být přítomná.
Neříkám, že je to romantické. Vstávání je brzké a práce někdy monotónní. Ale má jasný začátek a konec. Když zavřu dveře pekárny, práce zůstává tam. Nejdu domů s hlavou plnou nevyřešených věcí. Nelezu večer do mailu. A ten klid, který si nesu domů, má pro mě větší cenu než jakýkoli titul na vizitce.
Nejtěžší bylo vyrovnat se s vlastním egem. Přiznat si, že už nepotřebuju dokazovat, že zvládnu všechno. Že nechci pořád růst, posouvat se, být lepší. Že mi teď stačí obyčejný den, který mě nesežere. Zjistila jsem, že klid není nuda. Klid je luxus.
Reakce okolí byly různé. Někteří nechápali. Jiní se ptali, jestli se chystám vrátit „zpátky“. Jako by pekárna byla jen přestupní stanice. Usmívám se a neodpovídám. Sama totiž nevím. A poprvé v životě mi to nevadí. Nemám plán na pět let dopředu a svět se nezhroutil.
Dnes chodím domů unavená, ale jinak. Unavená tělem, ne hlavou. Večer usínám bez přehrávání pracovních scénářů. Ráno vstávám s pocitem, že vím, co mě čeká. A že to zvládnu. Bez tlaku, bez přetvářky, bez pocitu, že musím být někým jiným.
Neodešla jsem proto, že bych byla slabá. Odešla jsem, protože jsem si konečně dovolila přestat. Přestat tlačit, dokazovat, vydržet. A možná je to ta nejodvážnější věc, jakou jsem kdy udělala.
