Článek
Pozvali jsme pár blízkých přátel, děti, moji sestru s rodinou. Nic okázalého. Jen malá oslava na zahradě, domácí dort a prosecco v plastových skleničkách. Celé dopoledne jsem strávila v kuchyni, aby bylo všechno perfektní. Dokonce jsem si koupila nové šaty, i když jsem původně nechtěla utrácet. Vždyť jednou za čtvrt století… I manžel vypadal, že se těší. Pomáhal s grilem, pouštěl hudbu, dokonce mi přinesl kytku. Po tolika letech.
První náznak přišel v odpoledních hodinách
Nejdřív jsem si říkala, že si to jen namlouvám. Že jsem přecitlivělá. Ale když se mě moje dcera potichu zeptala, proč je táta tak divný, najednou jsem si všimla víc. Mluvil málo, byl zamlklý, s nikým se moc nebavil. A pak si několikrát odskočil pryč s telefonem v ruce. Ne že by to nikdy nedělal, ale ten den mě to zneklidnilo.
Zhruba kolem páté si ke mně sedl. Pamatuju si, že se mi v tu chvíli strašně chtělo brečet, aniž bych věděla proč. A pak to přišlo. Řekl mi, že má někoho jiného. A že si myslí, že bychom už dál neměli předstírat. V tu chvíli jsem zůstala úplně paralyzovaná. Nedokázala jsem nic říct. Jen jsem vnímala, jak se kolem nás všechno zastavilo. Kamarádka odkládá sklenici, dcera ztuhla, sestra se na mě podívala s vytřeštěnýma očima.
Před lidmi, bez citu
Nečekala jsem, že by to udělal přede všemi. Myslela jsem, že pokud se někdy něco stane, vyříkáme si to v klidu, sami. Vždyť jsme spolu prožili víc než polovinu života. Máme dvě děti, jedno už dospělé, druhé na prahu dospělosti. A on mi tohle řekne jako by nic. Před našimi nejbližšími. Bez jediné emoce.
Později jsem se dozvěděla, že s tou ženou je už půl roku. Prý kolegyně z práce. Dvakrát rozvedená, o deset let mladší. A on si s ní „víc rozumí“. Víc rozumí než se mnou, se kterou sdílí dvacet pět let, každé Vánoce, každé splácení hypotéky, každé ráno, kdy jsme se hádali o koupelnu. Nejspíš jsme si už nerozuměli dlouho. Jen jsem si to nechtěla připustit.
Druhý den jsem sbalila jeho věci
Neudělala jsem scénu, nerozbila jsem talíře, ani jsem nekřičela. Jen jsem se druhý den ráno probudila a došlo mi, že už ho nechci nikdy vidět. Sbalila jsem mu oblečení, zubní kartáček, knížky, všechno. Zbytek ať si vezme, až se vrátí z práce. Bylo mi jedno, kam půjde. Jestli ke mně přijde večer prosit, nebo jestli už má dávno sbalenou tašku u ní.
Byla jsem v šoku, ale něco hluboko ve mně jako by se zlomilo. Jako by mi někdo dal konečně svolení být naštvaná, být zraněná, být žena, která má právo odejít, i když to nebyla ona, kdo udělal chybu.
Rozvod proběhl klidně. Všechny emoce už jsem si odžila předtím
Nebyl to žádný boj o majetek, děti jsou už skoro dospělé, dohadovali jsme se jen o pár detailech. Trvalo to pár měsíců. On chtěl být slušný, všechno vyřešit v klidu. Já už ale nebyla ochotná hrát si na civilizovaný rozchod. Nepřišla jsem o něj tím, že odešel. Přišla jsem o něj v tu chvíli, kdy mi to oznámil mezi sendvičem a druhým přípitkem.
Dneska je to přes rok. Pořád to bolí. Ale jinak. Přestala jsem si klást otázky, co jsem udělala špatně. Vím, že bych dnes už nechtěla, aby se vrátil. Ne protože bych mu to nemohla odpustit, ale protože jsem pochopila, že on už dávno odešel. Jen mi to zapomněl říct.
Eva K., Zlín
