Článek
Byla jsem hrdá, že jsem to dokázala, a chtěla jsem se o ten pocit podělit i s rodinou. Rozhodla jsem se proto uspořádat menší posezení, nic velkého, jen příjemný večer v kruhu blízkých. Připravila jsem drobné občerstvení, otevřela víno a těšila se na to, že si společně přiťukneme. Jenže večer se nakonec vyvinul trochu jinak, než jsem doufala.
Všichni přišli v dobré náladě, pogratulovali mi a atmosféra byla pohodová. Cítila jsem se opravdu šťastná, protože jsem měla vedle sebe lidi, na kterých mi záleží. Když jsme se sešli u stolu, nalila jsem víno, připili jsme si na nové začátky a padaly samé milé věty o tom, že jsem si to zasloužila. V ten moment se ale ozvala švagrová, která svým tónem dokázala úplně změnit atmosféru. Zvedla skleničku, přiťukla si se mnou a dodala hlasitě tak, aby to slyšeli úplně všichni: že já takovou práci nikdy nezvládnu.
V první chvíli jsem nevěřila vlastním uším. Nechápala jsem, proč to řekla právě takhle a zrovna při slavnostním přípitku. Všichni kolem na ni upřeli pohledy a já se snažila tvářit, že to beru s nadhledem. Jenže uvnitř to zabolelo. Chtěla jsem, aby se večer nesl v duchu radosti, a místo toho se mi do mysli začaly vkrádat pochyby. Je to závist? Nebo si vážně myslí, že na to nemám? Přitom jde o pozici, na kterou jsem se dlouho připravovala a která mě baví.
Někdo by se nad tím mávl rukou, ale já jsem v tu chvíli cítila, jak se atmosféra změnila. Už to nebyl jen nevinný vtípek, zaznělo to až příliš vážně. Navíc od někoho, kdo mě zná léta a dobře ví, čím jsem si prošla. Od chvíle, kdy jsem nastoupila do firmy, jsem musela dokazovat, že na to mám. Dlouhé hodiny, občas stres, ale zároveň i touha ukázat, že se dokážu posunout dál. A teď, když se to konečně povedlo, slyším, že já bych takovou práci nezvládla.
Pokoušela jsem se večer zachránit a změnit téma, aby se u stolu nerozhostilo trapné ticho. Jenže slova švagrové zůstala viset ve vzduchu. Někdo se zasmál, někdo z rozpaků raději odvrátil pohled. Bylo mi nepříjemně. Pořád jsem přemýšlela, jestli to byl zlý úmysl, nebo jen nešťastně zvolená věta. Švagrová má občas tendenci říkat věci, které jiným ublíží, aniž by si to uvědomila. Jenže tentokrát to zabolelo víc než jindy.
Večer nakonec pokračoval, povídali jsme si, jedli, smáli se. Ale já měla pořád v hlavě tu poznámku, která mi brala radost z celého dne. Člověk si uvědomí, jak moc dokáže jediná věta pokazit náladu a přebít všechno ostatní. Vážila jsem si toho, že mi ostatní gratulovali a upřímně se radovali, ale někde uvnitř mě hlodal červík pochybností. Proč má někdo potřebu shazovat druhého právě ve chvíli, kdy se mu daří?
Domů jsem odcházela s úsměvem na tváři, aby nikdo nepoznal, co se mi honí hlavou. Ale jakmile jsem za sebou zavřela dveře, začala jsem o všem přemýšlet. Někdy mám pocit, že úspěch se v rodinách neodpouští. Lidé se dokážou tvářit mile, ale v hloubi duše jim vadí, že se někomu jinému vede lépe. Místo aby se upřímně radovali, hledají způsob, jak mu to zlehčit, nebo rovnou zkazit.
Možná je to malicherné, ale já jsem zvyklá pracovat na sobě, posouvat se a mít radost i z malých úspěchů. Tohle pro mě bylo velké. A právě proto mě mrzí, že zrovna švagrová nedokázala přijít s obyčejným přáním štěstí. Jediná věta, pronesená mezi přípitky, mi ukázala, jak snadno dokáže člověk druhému ublížit a ani se nemusí hádat nebo křičet. Stačí pár slov, která se vpijí pod kůži a zůstanou tam.
Když si na ten večer vzpomenu s odstupem, říkám si, že bych si to neměla brát tolik k srdci. Že to byla jen hloupá poznámka a nic víc. Ale pravda je, že právě v těchto chvílích člověk pozná, kdo mu opravdu fandí. Povýšení pro mě nebylo jen změnou titulu v práci. Byl to důkaz, že má smysl jít za svým cílem a nevzdávat se. A jestli to někdo nevidí, je to jeho problém. Já vím, že tu práci zvládnu a dokážu to hlavně sama sobě.
