Článek
Hedvika Mrázová si před pěti lety pořídila kvalitní digitální piano za téměř čtyřicet tisíc korun. Hrála od dětství a přestože se hudbou nikdy neživila, představovala pro ni příjemný způsob odpočinku po práci. V bytě v Novém Městě na Moravě měla pro nástroj vyhrazené místo v obývacím pokoji a několikrát týdně si večer zahrála. Když se její mladší sestra Blanka rozhodla začít podnikat jako soukromá učitelka hudby, Hedvika jí chtěla pomoci. Blanka měla hudební vzdělání a několik let vyučovala zpěv, ale po odchodu ze zaměstnání si chtěla vybudovat vlastní klientelu. Pronajala si malou místnost v kulturním domě a potřebovala ji vybavit.
Největší položkou byl právě hudební nástroj. Blanka plánovala vyučovat základy hry na klavír a doprovázet žáky při zpěvu. Na nový kvalitní nástroj však neměla dostatek peněz. Hedvika jí proto nabídla své piano s tím, že si ho může na začátku podnikání půjčit. Sama tehdy pečovala o nemocného manžela a na hraní jí nezbývalo tolik času jako dříve. „Až se ti začne dařit a koupíš si vlastní, zase mi ho vrátíš,“ řekla sestře. Blanka nadšeně souhlasila, zajistila převoz a slíbila, že se o nástroj bude dobře starat. Žádnou písemnou smlouvu neuzavíraly. Byly sestry a Hedvika nepředpokládala, že by někdy musela dokazovat, komu piano patří.
První měsíce vypadalo všechno slibně. Blanka měla několik pravidelných žáků a rodiče si její přístup pochvalovali. Hedvika ji občas navštěvovala a těšilo ji, že se její nástroj využívá. Sestra jí ukazovala fotografie z vystoupení dětí a vyprávěla o plánech na další školní rok. Postupně však začaly přibývat problémy. Někteří rodiče přestali lekce platit pravidelně, několik dětí přešlo do základní umělecké školy a pronájem místnosti zdražil. Blanka se pokoušela nabízet také víkendové kurzy, ale zájem nebyl dostatečný. Hedvika věděla, že podnikání není jednoduché, a několikrát sestře nabídla pomoc s propagací. O vrácení piana tehdy ještě neuvažovala.
Situace se změnila po smrti Hedvičina manžela. Zůstala sama a po několika měsících se chtěla znovu věnovat hudbě. Jednou při návštěvě sestry zmínila, že by si ráda piano vzala zpátky. Blanka odpověděla, že ho stále potřebuje k výuce a že si zatím nemůže dovolit koupit jiné. Hedvika souhlasila, že ještě počká do konce školního roku. Jenže když se v červnu znovu ozvala, sestra začala hledat výmluvy. Tvrdila, že musí nejprve dokončit poslední lekce, potom že nemá zajištěnou dopravu. Hedvika nabídla, že převoz zaplatí sama. Blanka ji požádala o další dva týdny.
Na začátku července přijela Hedvika do kulturního domu osobně. Chtěla se domluvit na termínu vyzvednutí, ale Blanka právě vyklízela pronajatou místnost. U stěny stály krabice s notami, dvě židle a malý reproduktor. Piano nikde nebylo. Sestra nejprve tvrdila, že nástroj odvezla do bezpečnějšího skladu. Když se Hedvika zeptala kam, Blanka se rozplakala a přiznala, že ho před čtyřmi měsíci prodala. Za piano dostala dvacet dva tisíc korun, které použila na zaplacení nájemného, několika nezaplacených faktur a opravu automobilu. Podnikání nakonec ukončila, protože už nedokázala pokrýt pravidelné náklady.
Hedvika zprvu nedokázala pochopit, proč jí sestra nic neřekla. Blanka vysvětlovala, že byla zoufalá a potřebovala rychle peníze. Doufala, že se situace zlepší a piano později odkoupí zpátky nebo pořídí jiné. „Vždyť je to jen věc. Jsme přece rodina,“ řekla nakonec. Hedviku tato slova rozčílila ještě více než samotný prodej. Připomněla sestře, že jí nástroj pouze půjčila a nikdy jí nedala svolení s ním nakládat jako s vlastním majetkem. Blanka namítla, že piano dva roky používala k práci, pravidelně ho čistila a hradila případnou údržbu. Podle ní bylo nespravedlivé, aby nyní musela vracet celou jeho původní hodnotu.
Následující týdny spolu téměř nemluvily. Hedvika si zjistila, za kolik se podobné použité nástroje prodávají, a požadovala po sestře alespoň částku, kterou za piano skutečně získala. Blanka tvrdila, že nemá z čeho platit. Nastoupila na částečný úvazek do obchodu s hudebninami a splácela další závazky z podnikání. Hedvika jí navrhla, aby sepsaly uznání dluhu a domluvily postupné splácení. Sestra to zpočátku odmítala. Připadalo jí ponižující podepisovat vlastní sestře dokument kvůli penězům. Hedvika však tentokrát neustoupila. Vysvětlila jí, že pokud chce jejich vztah zachovat, potřebuje alespoň vědět, že Blanka svůj závazek uznává.
Nakonec se dohodly na dvaceti dvou tisících korunách, které bude Blanka splácet podle svých možností, nejméně však tisíc korun měsíčně. Dohodu si nechaly písemně potvrdit. Hedvika už nepředpokládala, že získá zpátky původní piano. Vadilo jí, že se nástroje zbavila někdo jiný bez jejího vědomí, ale rozhodla se přijmout finanční náhradu. Za první zaslané peníze si nekoupila nic zvláštního. Odložila je na samostatný účet, kam chtěla postupně ukládat další splátky.
Na podzim se sestry poprvé po delší době sešly na kávě. Blanka přinesla notový sešit, který při vyklízení našla mezi svými věcmi. Patřil Hedvice a byly v něm její ručně psané poznámky z mládí. Omluvila se, že ho nevrátila dříve. Hedvika se zeptala, jestli sestra stále učí alespoň některé děti. Blanka odpověděla, že už jen jednu dívku, a to na nástroji u ní doma. Rozhovor byl zpočátku rozpačitý, ale nakonec spolu vydržely sedět téměř dvě hodiny.
Když Hedvika večer přišla domů, položila starý notový sešit na polici v obývacím pokoji. Místo, kde kdysi stálo piano, zůstávalo prázdné. O několik dní později si v hudebninách vyzkoušela levnější digitální model, který jí prodavač doporučil pro domácí hraní. Nekoupila ho hned. Nechala si připravit nabídku a doma si spočítala, kolik by musela doplatit ze svého. Další měsíc přišla od Blanky druhá splátka přesně podle dohody. Hedvika si částku zapsala do sešitu a začala vybírat, kam nový nástroj postaví.
Zdroje: autorský text
