Článek
Vzala jsem ji do ruky, celou zaprášenou, popraskanou od času, a chtěla ji jen zastrčit do šuplíku, nebo vyhodit, když v tom mi něco zabránilo ji rovnou odložit. Byla těžší, než bych čekala. Otevřela jsem ji a uviděla pár bankovek. Staré dvoustovky, které snad už ani neplatí. Chtěla jsem je vytáhnout a dát pryč, ale mezi nimi cosi koukalo. Složený papír, který tam nepatřil. Těžko říct proč, ale vytáhla jsem ho a rozložila. A pak se na mě podíval rukopis. Její rukopis.
Poznala jsem ho okamžitě. Ty kulaté „a“, to přetažené „t“ a na konci zvláštní vlnka, kterou dělala vždycky u „y“. Byla to ona. Bára. Četla jsem ten dopis se zrychleným dechem, nevěřila jsem tomu, co vidím. Psala tam poděkování za krásný večer. Že si dlouho takhle s nikým nepopovídala, že byl pozorný, chápavý, vtipný. Že mu závidí jeho ženu, která podle ní musí být výjimečná. A že nechce nic narušit, jen si ten večer chtěla zapsat, aby si ho jednou mohla připomenout. Že děkuje a přeje mu štěstí, a že doufá, že se potkají znovu, třeba jako přátelé. Psáno hezky, uctivě, žádné miláčku ani srdíčka. Ale taky nic, co by se psalo kolegovi z práce.
Seděla jsem u kuchyňského stolu a dívala se na ty řádky snad půl hodiny. Nedokázala jsem pochopit, proč to má v peněžence. A proč to tam zůstalo celé ty roky. Datum bylo staré několik let. Bylo to ještě v době, kdy jsme procházeli krizí. Kdy jsme se míjeli, hádali, on pracoval dlouho do noci, já byla vyčerpaná z dětí a domácnosti. Možná právě tehdy to vzniklo. Možná někde seděli v kavárně, on si postěžoval na manželství, ona na svůj život, a našli si v tom společné pochopení. Jenže… já o tom nevěděla. A teď jsem najednou držela v ruce důkaz, že ve chvíli, kdy jsem se doma rozpadala, on měl někde oporu. Jinou. Cizí.
Nevěděla jsem, co mám dělat. Srdce mi bušilo a přemýšlela jsem, jestli mu to mám ukázat, vyčíst, nebo mlčet. Ta věta, že jeho žena musí být výjimečná mi rezonovala v hlavě. Byla to ironie? Opravdu si to myslela? A co si myslel on, když si ten dopis uschoval? Jako vzpomínku na pokušení, kterému odolal? Nebo jako relikvii něčeho, co ho hřálo, když doma nebylo dobře?
Ten večer jsem byla jako tělo bez duše. On si ničeho nevšiml. Koukal na televizi, pak si otevřel pivo a odešel spát. A já tam seděla, s dopisem v ruce, a měla pocit, že všechno je jinak. Ne protože bych mu něco konkrétního dokázala. Ale proto, že jsem najednou cítila, že celý náš vztah stál i na věcech, o kterých jsem neměla tušení. Když se mě někdo ptal, jestli mu věřím, říkala jsem, že ano. A skutečně jsem to tak cítila. Jenže teď jsem začala přemýšlet, co všechno mohl za ty roky skrývat. A kolik dalších věcí skončilo jen jako hezký, uklizený dopis mezi bankovkami, které už dávno nemají hodnotu.
Druhý den jsem mu nic neřekla. A uplynul týden, než jsem se odhodlala. Položila jsem dopis na stůl, když přišel z práce, a čekala na jeho reakci. Vzal ho do ruky, podíval se, a zarazil se. Nepopíral, ale ani nevysvětloval. Jen seděl a mlčel. A pak řekl jen jedno: „To bylo dávno. A nic se nestalo.“ Ale v jeho hlase chyběla lítost. Chybělo všechno.
Možná měl pravdu. Možná se opravdu nic nestalo. Jenže někdy i to, co se „nestalo“, dokáže změnit všechno. Od toho dne už jsem nikdy necítila totéž. Byli jsme dál spolu, fungovali jsme, jezdili na dovolené. Ale hluboko ve mně se něco zavřelo. Jako když zavřete knihu, ve které najednou přestanete chtít číst. Ne proto, že by byla špatná. Ale protože víte, že tam někde mezi řádky je něco, co už vám nedovolí věřit každému slovu.
