Článek
Myslela jsem si, že v našem panelákovém sídlišti už mě nemůže nic překvapit. Po patnácti letech, kdy jsem každé ráno potkávala stejné tváře ve výtahu, znala všechny psí mazlíčky jménem a dokázala poslepu rozpoznat, který soused jde po schodech podle zvuku kroků, jsem se považovala za zkušenou sídlištní veteránku.
To ráno začalo jako každé jiné. Vypravila jsem děti do školy, v rychlosti si uvařila kávu do termosky a spěchala do práce. Když jsem vyšla před dům, zarazila mě skupinka sousedů, kteří stáli na chodníku a civěli někam nahoru. Zvedla jsem hlavu a nevěřila vlastním očím. Na střeše naší společné garáže stál zaparkovaný tmavě modrý Volkswagen Golf.
„To je přece auto pana Nováka, ne?“ zeptala jsem se paní Horáčkové, která bydlí nade mnou a ví o dění v domě úplně všechno.
„Jo, je to jeho. Už jsem mu volala,“ odpověděla a dál hypnotizovala pohledem automobil, který vypadal, jako by ho tam snesli mimozemšťané. „Prý hned přijde.“
Pan Novák je tichý padesátník, který žije sám v bytě ve třetím patře. Potkávám ho často v knihovně, kde pracuji, a vždycky působil jako zosobnění klidu a rozvahy. Zato jeho auto zrovna teď vypadalo jako umělecká instalace nebo hodně drahý vtip.
Netrvalo dlouho a objevil se, celý udýchaný a s tváří červenou jako rajče. „Já se z toho zblázním,“ hlesl, když viděl svůj vůz na střeše garáže. „Jak se to tam dostalo? Vždyť jsem ho včera večer normálně zaparkoval tady u chodníku!“
V tu chvíli se k nám připojil pan Mareček, předseda našeho bytového družstva a vášnivý zahrádkář, který měl jako jediný přístup ke klíčům od technických prostor.
„Pane Nováku, ty jste to nebyl vy?“ zeptal se zmateně. „Já myslel, že jste si tam to auto dal schválně, jako nějaký moderní umění nebo co.“
Situace začínala být čím dál absurdnější. Kolem nás se shromáždilo už asi patnáct lidí, někteří vyzbrojeni mobilními telefony, jiní ranní kávou, a všichni sledovali drama jako nějaký pouliční happening.
Pan Novák nervózně přešlapoval na místě a pořád opakoval, že jeho auto někdo ukradl a pak ho tam musel dát. Jenže kdo a proč? A hlavně – jak?
Odpověď přišla o deset minut později v podobě mladého muže, který vypadal, jako by právě vstal z postele. Jmenuje se Petr, nedávno se přistěhoval do vedlejšího vchodu a občas jsem ho potkávala, jak venčí svého jezevčíka.
„Je to moje vina,“ přiznal a mnul si spánky. „Včera jsem pracoval přesčas, vrátil jsem se až po půlnoci a všechna parkovací místa byla obsazená. A pak jsem si všiml, že garáž má takovou tu nakloněnou střechu, co vede od svahu…“
Máme totiž společnou garáž částečně zapuštěnou do svahu. Z jedné strany je to normální budova, ale z druhé strany tvoří střecha mírně nakloněnou plochu, která se svažuje od trávníku až k chodníku. A právě tam Petr v noci zaparkoval, unaven po dlouhém dni, s přesvědčením, že našel geniální řešení svého parkovacího problému.
„Myslel jsem si, že je to nějaké speciální parkoviště,“ vysvětloval s provinilým výrazem. „Víte, u nás ve vesnici, odkud pocházím, takhle někteří lidé parkují na svazích.“
Chvíli bylo ticho, které prolomil smích pana Marečka. Pak se přidala paní Horáčková a zanedlouho se smála celá skupina. I pan Novák, když se ujistil, že jeho auto nevypadá poškozeně, se nakonec pousmál.
„A jak jste to tam vůbec dostal?“ zeptal se se směsicí obdivu a zděšení v hlase.
„Normálně jsem tam vyjel,“ pokrčil rameny Petr. „Ten sklon není tak velký a můj táta mě naučil jezdit v terénu. Ale teď mi došlo, že to možná nebyl nejlepší nápad…“
Následující dvě hodiny se nesly ve znamení záchranné operace. Museli jsme zavolat kamaráda pana Nováka, který má odtahovou službu. Ten přijel se speciálním jeřábem, a za doprovodu rad a připomínek všech přihlížejících (kterých mezitím přibylo na dobrých třicet) auto opatrně sundal ze střechy.
Když vůz konečně stál bezpečně na zemi, Petr se znovu omluvil a nabídl, že panu Novákovi zaplatí mytí auta a preventivní prohlídku v servisu. Ten jen mávl rukou a pozval ho na pivo do místní hospody.
„To víte, za třicet let řízení jsem zažil ledacos, ale že mi někdo zaparkuje na střeše garáže, to je premiéra,“ smál se, když odcházeli.
Od té středy máme na sídlišti nové téma k hovoru. Někteří vtipálci na plot u garáže pověsili ceduli „Parkování na střeše přísně zakázáno“ a paní Horáčková prý navrhuje, aby se na příštím shromáždění bytového družstva hlasovalo o vybudování skutečného parkování na střeše, když už je to tak populární.
A Petr? Ten se stal místní celebritou. Kdykoli ho potkám, jak venčí svého jezevčíka, neubráním se úsměvu. Říkám si, že někdy stačí jedna noc, jedna unavená hlava a jedno špatné rozhodnutí, aby se z obyčejného středečního rána stala historka, kterou budeme vyprávět ještě vnoučatům.
A ta pointa? Pokud si myslíte, že váš soused je divný, počkejte, až poznáte toho nového. A hlavně – nikdy neparkujte tam, kde jste to předtím neviděli dělat aspoň tři jiné lidi. Obzvlášť když jste unavení a je půlnoc.
