Článek
Když mě partner poprvé pozval k rodičům, připadala jsem si jako před důležitou zkouškou. Vybrala jsem si decentní šaty, udělala si lehký účes a cestou v autě jsem si v duchu opakovala, že nejdůležitější je být sama sebou. On mě uklidňoval, že jeho maminka je milá a tatínek spíš tichý typ, který se rozmluví až po chvíli. Měla jsem pocit, že mě čeká běžná rodinná návštěva. Jenže hned po příchodu jsem začala zjišťovat, že nic nebude tak, jak jsem si představovala.
Jeho máma mě objala a tatínek mi v rámci své rezervovanosti jen podal ruku. Usadili jsme se ke stolu, kde už byla připravená káva a na talíři bábovka. Začalo to poměrně přirozeně, povídali jsme si o práci i o tom, jak jsme se s partnerem poznali. Jenže sotva odešla jeho máma do kuchyně pro druhé kolo kávy, spustili debatu, u které jsem zůstala stát s otevřenou pusou.
Rozjela se debata, kterou jsem nečekala
Jeho rodiče začali probírat slevové letáky. Ne sporadicky, ne okrajově, ale s vášní, jako by šlo o zásadní politické rozhodnutí roku. Tatínek vytáhl celý štos papírů a začal s naprostým zaujetím porovnávat ceny jogurtů, mléka, toaletního papíru a pracích prášků. Mluvil o tom, kdo má co levnější, kdy přesně tam pojedou a kolik ušetří. Seděla jsem naproti nim a nevěděla, jak na to reagovat. Připadalo mi, že jsem se ocitla v úplně jiném světě.
Partner se jen pousmál, jako by šlo o něco naprosto běžného a nepodstatného. Já jsem se však nevzmohla na slovo. Nemám nic proti šetření, ale intenzita, s jakou to probírali, mě úplně odzbrojila. Maminka se vrátila z kuchyně a rovnou se zapojila do debaty. Začala doplňovat informace o další akci, která měla přijít od pondělí, a dodala, že se vyplatí si tam přivstat, protože to lidé často vykoupí během první hodiny.
Cítila jsem se jako vetřelec
V jednu chvíli na mě jeho máma pohlédla a zeptala se, jestli si také schovávám letáky, abych věděla, co kde stojí. Nevěděla jsem, co odpovědět. Sama nakupuji spíš podle potřeby a nijak si předem nesestavuji plán. Přiznala jsem se, že to tak nedělám, a v místnosti se rozhostilo zvláštní ticho. Tatínek se jen podivil, jako bych právě vyslovila něco zcela nepochopitelného.
Připadala jsem si tam najednou malá. Neodsuzovala jsem je, ale měla jsem pocit, že jejich svět je tak pevně postavený na šetření, že by mě do něj nikdy nedokázali skutečně přijmout. Partner si mé rozpaky všiml a vzal mě obejmout kolem ramen. Ale ani to nepomohlo. Hlavou mi běželo, že jestli se staneme rodinou, bude tohle jejich každodenní realita. A já nevěděla, jestli je to realita, která je kompatibilní se mnou.
Odjížděla jsem s otázkami
Když jsme se loučili, byli oba milí a přejícní. Máma mi podala krabičku s bábovkou na cestu, tatínek mě ujistil, že příště mi připraví domácí uzené, na které je hrdý. V autě jsem seděla tiše. Partner se ptal, jak se mi u nich líbilo, a já jen přemýšlela, jak správně formulovat to, co se mi honilo hlavou. Nechtěla jsem je urazit, ale zároveň jsem v sobě cítila tíhu určité nejistoty.
Řekla jsem mu, že jsou milí, ale že mě překvapilo, s jakým zaujetím řeší každou akci a slevu. Zasmál se a vysvětlil mi, že to je jejich způsob komunikace. Prý si tak plánují dny, mají to jako koníček a strašně je to baví. Dodal, že si zvyknu, protože všechno ostatní je s nimi dobré a že když je poznám líp, pochopím, že to není závada, ale jejich rodinný rituál.
