Článek
Seděla jsem v autě zabalená v zimní bundě a pořád jsem nevěřila, že to myslí vážně. V prosinci vyrážíme k moři, říkal mi klidným hlasem, jako by šlo o něco úplně běžného. Doma vládl mráz, okna byla pokrytá jinovatkou a já měla pocit, že přichází ta nejtemnější část roku. O to víc mě ta představa hřála. Věřila jsem, že chce jen udělat radost, že touží po okamžiku, kdy vypneme telefony a budeme spolu.
Letěli jsme brzy ráno a já jsem celou cestu cítila zvláštní směs euforie a nejistoty. Měl v sobě lehkou nervozitu, která se k němu nehodila. Pořád mě hladil po ruce, jako by mě potřeboval ujistit, že tam jsem. Neřešila jsem to. Spíš jsem se nechala unášet tím, že mě někdo vzal pryč z reality, která mě poslední měsíce tížila.
První pochybnosti
Když jsme vystoupili na letišti a do tváře mě udeřil teplý vzduch, cítila jsem se, jako by mě někdo znovu probudil. Ubytovali jsme se v malém hotelu kousek od pláže. Všechno působilo klidně, až příliš klidně. On se však choval zvláštně. Jednou se díval do dálky, jako by tam hledal odpovědi, jindy byl přehnaně milý.
První dny jsme chodili po pláži, smáli se, dávali si obědy v prázdných restauracích. Bylo to hezké, jenže někde uvnitř mě hlodal pocit, že něco neříká. Občas jsem se ho na to chtěla zeptat, ale vždycky mě zastavilo jeho krátké pousmání, které působilo jako žádost, abych se neptala.
Ticho mezi námi
Jedno odpoledne jsem ho našla sedět na balkonu. Díval se na moře, ruce měl složené v klíně a na okamžik vypadal starší. Když jsem si k němu sedla, prohodil něco o tom, že je krásně, ale tón jeho hlasu byl prázdný. Začala jsem cítit, že to není jen únava.
Další den už to nebylo jen napětí. Vytratil se. Seděl na snídani a sotva se mnou mluvil. Vzala jsem si ručník a šla sama k vodě. Vlny šuměly a já jsem si uvědomila, že tohle měla být naše společná chvíle. Místo toho jsem seděla sama a přemýšlela, proč se člověk tak najednou vzdaluje.
Důvod vyplaval na povrch
Večer ke mně přišel s vážným výrazem a já jsem ucítila, jak se mi stahuje žaludek. Povzdechl si a řekl, že už delší dobu neví, jak dál. Najednou se mi poskládaly všechny střípky, které jsem přehlížela. Potřeboval si od nás obou oddechnout a chtěl ode mě dál, než dokázal doma přiznat. Tohle měla být cesta, která mu pomůže najít odvahu říct, že si není jistý naším vztahem.
Celou dobu jsem žila v představě, že se snaží zachránit nás dva. Místo toho se snažil zachránit sám sebe. Slyšela jsem jeho slova a měla pocit, že vítr od moře mě mrazí silněji než sníh doma. Bylo mi jasné, že tohle nebyl výlet za sluncem, byl to jeho útěk před pravdou.
Zpáteční cesta
Domů jsme letěli mlčky. Každý sám se svými myšlenkami. Byla jsem zraněná, ale zároveň jsem pochopila, že některé věci člověk neudrží, i kdyby se snažil sebevíc. K moři jsem odjížděla s nadějí, že nás čeká nový začátek. Místo toho jsem se vracela s poznáním, že nový začátek čeká jen mě.
Dnes už vím, že ta cesta byla potřeba. Ukázala mi pravdu dřív, než by ji přinesly další měsíce ticha a nejistoty. Naučila mě vidět sama sebe a nečekat na to, až mi někdo jiný řekne, kam patřím. Moře mi tehdy vzalo jednu představu, ale zároveň mi dalo odvahu jít dál.
