Článek
S Věrou, Alenou, Marcelou a Lenkou jsme se znaly skoro pětadvacet let. Děti jsme měly přibližně stejně staré, několik let jsme spolu pracovaly a později jsme si nechaly alespoň pravidelné středeční posezení. Právě při jednom z nich vznikl nápad, že až nám děti trochu odrostou a doma nebude všechno záviset na našem programu, vyrazíme společně na Madeiru. Ne na prodloužený víkend, ale pořádně, alespoň na deset dní. Věra tehdy vytáhla kalkulačku v telefonu a spočítala, že když každá pošleme dvanáct set korun měsíčně, za několik let budeme mít dost na letenky, luxusní hotel i auto.
Účet založila ona. Byla z nás nejpečlivější, vedla tabulky na všechno a jako jediná měla trpělivost kontrolovat, jestli některá z nás nezapomněla poslat svoji částku. „Holky, hlavně mi tam nepište žádné blbosti do poznámky, ať v tom mám pořádek,“ říkávala. Já si nastavila trvalý příkaz s poznámkou Madeira, Marcela také. Alena posílala peníze nepravidelně a někdy je Věře přinesla v hotovosti. Nikomu to nepřipadalo důležité. Jednou za pár měsíců nám Věra ukázala stav účtu a my řešily spíš to, jestli chceme bydlet ve Funchalu, nebo někde stranou.
Po pěti letech jsme měly naspořeno něco přes 350 tisíc korun. Cesta už přestávala být vzdáleným plánem. V dubnu jsme chtěly vybrat konkrétní termín na následující jaro. Jenže začátkem března mi Lenka zavolala, že Věra ráno zkolabovala. Bylo jí šestapadesát. Do nemocnice už ji živou nepřivezli.
Na cestu jsme několik týdnů vůbec nemyslely
Po pohřbu jsme se skoro měsíc nesešly. Když jsme nakonec seděly u Marcely v kuchyni, nikdo neotevřel počítač ani nezačal hledat letenky. Teprve při druhé kávě Lenka řekla něco, co už zřejmě napadlo všechny. „A co ty peníze?“ Chvíli bylo ticho. Účet byl vedený na Věru a přístup k němu měla jen ona. My měly svoje výpisy a věděly jsme, kolik jsme poslaly, ale žádná z nás neměla smlouvu, že jde o společné úspory.
Napsala jsem Věřinu manželovi Pavlovi. Připadalo mi hrozné otevírat téma peněz tak krátce po její smrti, takže jsem zprávu několikrát smazala a napsala znovu. Pavel odpověděl až druhý den. Věděl, že jsme si spořily na dovolenou, ale netušil, kolik peněz na účtu je ani jak přesně jsme to měly domluvené. O několik dní později mi zavolal jeho syn Tomáš. „Ten účet je mámy a teď se řeší v dědictví,“ řekl. Když jsem mu vysvětlila, že většina peněz pochází od nás čtyř, nebyl nepříjemný, ale ani ochotný něco okamžitě řešit. „Já vám věřím, že jste se o něčem bavily. Jenže já nemůžu vzít peníze z mámina účtu a rozdělit je podle toho, kdo mi co řekne.“
Právě tahle věta mezi námi udělala první trhlinu. Alena se rozčílila, že přece nebudeme dokazovat přátelství staré dvě desítky let. Marcela jí připomněla, že Tomáš nás všechny znal hlavně jako matčiny kamarádky a o našem spoření mohl vědět jen z vyprávění. Já jsem měla v internetovém bankovnictví šedesát převodů po 1 200 korunách. Lenka skoro totéž. U Aleny byl problém větší. Část posílala převodem, ale několik měsíců dávala Věře peníze do ruky.
Najednou jsme potřebovaly důkaz na něco, o čem jsme nikdy nepochybovaly
Začaly jsme procházet staré zprávy. V naší skupině bylo všechno možné – fotografie bot, recept na štrúdl, připomínky narozenin i desítky zpráv od Věry typu „Lenko, tento měsíc mi Madeira nepřišla“. Našly jsme fotografii obrazovky z předchozího léta, na které Věra posílala aktuální zůstatek. Marcela měla dokonce uloženou tabulku, kterou jí Věra před rokem poslala kvůli kontrole plateb. U každého jména byla částka a vedle ní součet.
Když jsme to poslaly Tomášovi, jeho tón se změnil. Neřekl, že je všechno vyřešené, ale požádal nás, ať mu pošleme převody za celé období. Pavel se do sporu příliš nezapojoval. Později mi řekl, že poslední věc, kterou chce po smrti manželky řešit, je dohadování o penězích, o nichž skoro nic nevěděl. Zároveň ale odmítal rozhodnout jen podle našeho tvrzení. Věra po sobě nechala běžný účet, auto, část úspor a nesplacenou část půjčky na rekonstrukci koupelny. Pro její rodinu tedy těch několik set tisíc nebyla zanedbatelná částka.
Nejhorší situace nastala kvůli Aleně. Podle jejích výpočtů vložila stejně jako my, ale na výpisech jí chybělo 14 400 korun. Tvrdila, že peníze předávala Věře v hotovosti, většinou po dvou nebo třech měsících najednou. Tomáš se mě zeptal, jestli jsem u toho někdy byla. Nebyla. Alena několik dní odmítala komukoli volat. „Takže jsem za lhářku, protože jsem jí věřila,“ řekla mi. Jenže ve skutečnosti ji nikdo ze lži neobviňoval. Poprvé jsme pouze narazily na situaci, kdy naše vzájemná důvěra nestačila někomu, kdo u našich dohod nikdy nebyl.
Pomohl obyčejný sešit z kuchyňské zásuvky
Asi o tři týdny později se ozval Pavel. Při vyklízení Věřiných věcí našel v zásuvce u jídelního stolu malý linkovaný sešit. Věra si do něj zapisovala částky, které jí Alena předávala v hotovosti. Nebylo v něm žádné právní prohlášení ani velký nápis o společných penězích. Jen data, iniciály a částky. Na poslední stránce měla tužkou sečtené vklady všech pěti a pod nimi poznámku „Madeira – nebrat“.
Sešli jsme se potom všichni u Pavla doma. Nebylo to příjemné setkání, ale ani hádka, kterou jsme si několik týdnů představovaly. Tomáš měl před sebou vytištěné naše převody, Věřinu tabulku a sešit. Řekl, že po tom, co viděl, už nechce tvrdit, že všechny peníze patřily jeho matce. Zároveň bylo jasné, že její vlastní naspořená část do dědictví patří a že se všechno musí vyřešit oficiálně v rámci pozůstalosti. S doložením našich vkladů nakonec souhlasila i rodina.
Každá z nás dostala zpět částku, kterou dokázala doložit. Věřin podíl zůstal její rodině. Když mi peníze několik měsíců nato dorazily na účet, žádnou radost jsem necítila. Trvalý příkaz s názvem Madeira jsem zrušila až večer. Pět let jsem ho brala skoro jako součást výplaty a bylo zvláštní vidět, že už příští měsíc nikam neodejde.
Na Madeiru jsme nakonec jely jinak
Cestu jsme původně chtěly úplně zrušit. Alena říkala, že bez Věry tam jet nechce, Lenka zase navrhovala počkat alespoň rok. Nakonec jsme žádný nový společný účet nezaložily. Každá si peníze nechala u sebe a o rok později jsme si jednotlivě zaplatily letenky a jeden apartmán. Nebyla to cesta, kterou jsme plánovaly pět let. Chyběl člověk, který měl připravený seznam výletů, tabulku nákladů a pravděpodobně by nás každé ráno budil dřív, než bychom chtěly.
Před odjezdem jsme se ještě jednou sešly u Marcely. Na stole ležely vytištěné rezervace a tentokrát bylo u každé přesně napsané, kdo co zaplatil. Alena se tomu chvíli smála a pak řekla, že Věra by z nás měla radost, protože nás konečně naučila dělat pořádek. Možná měla pravdu. Dvacet let jsme si mezi sebou půjčovaly klíče, hlídaly děti, platily jedna za druhou obědy a nikdy jsme nepotřebovaly jediný papír. Až těch pět let spoření ukázalo, že důvěra mezi přáteli může fungovat dokonale, dokud ji jednou nemusí vysvětlovat někdo, kdo u té dohody nebyl.
Zdroje: autorský text
