Článek
S Michalem jsme spolu byli tři roky. Ne vždy to bylo růžové, ale měli jsme svoje rituály, smáli jsme se stejným vtipům a já si říkala, že tohle je přesně ten vztah, který jsem hledala. Jenže pak přišel šok. Našla jsem zprávy. S jinou ženou. Přiznal to. Omlouval se. Slíbil, že to skončilo a že to byla jen chyba, která ho mrzí víc než cokoliv jiného.
Rozešli jsme se. Ale on se nevzdal. Psával mi, stál pod oknem, volal mým kamarádkám, posílal dopisy. Trvalo to měsíce. A já začala znovu věřit. Věřit, že možná nelhal, že možná opravdu udělal chybu, kterou pochopil. Nejdřív jsme si jen psali, pak zašli na kávu. A nakonec jsme se k sobě vrátili.
Druhá šance, která bolela ještě víc
Byla jsem opatrná, ale zároveň šťastná. Nechala jsem ho znovu vstoupit do mého života, dokonce i do bytu. Zdálo se, že se snaží. Ale jak se říká, důvěřuj, ale prověřuj. A mně začalo být něco podezřelé.
Začal být zvláštně nervózní, když jsem mluvila o práci. Najednou si pamatoval jména kolegyň, které jsem nikdy nezmiňovala. Jednou, když jsem přišla domů dřív, byl ve sprše. A jeho telefon ležel na stole. Cinkla mu zpráva a nevím proč, ale vzala jsem ho do ruky.
Nečekaná jména, známé detaily
Zpráva byla od mojí šéfky. Ta samá žena, která se mě několikrát ptala na Michala, která mi nabízela pracovní večeře, ale teď najednou psala: „Dneska večer u mě? Počkej, až Petra usne.“ Zastavilo se mi srdce. Chvíli jsem jen stála, pak jsem otevřela jejich konverzaci. Bylo to tam všechno. Dlouhé týdny, co to spolu táhli. Narážky, vzkazy, dokonce i fotky.
Sbohem navždy
Neřekla jsem nic. Počkala, až vyleze ze sprchy. Podívala jsem se na něj a v tichosti mu podala jeho telefon. Stačil jediný pohled a věděl, že je konec. Sbalil si věci a mlčky odešel.
Tentokrát už žádné druhé šance nebudou. Nejhorší na tom nebyla ani tak ta zrada jako fakt, že jsem se rozhodla mu znovu věřit. A on toho zneužil. Ale víte co? Dnes už to beru jako lekci. Protože někteří lidé se nezmění jen se naučí lépe lhát.
