Článek
Do té kanceláře jsem chodila skoro celý svůj dospělý život. Nastoupila jsem krátce po škole, plná elánu a představ, že když budu poctivá, loajální a pracovitá, firma se mi jednou odvděčí. Dvacet let jsem tam zůstala. Přesčasy, zástupy za kolegyně na mateřské, víkendy strávené nad tabulkami. Nikdy jsem si nestěžovala. Brala jsem to jako součást práce a taky jako důkaz, že jsem spolehlivá.
Postupně jsem se stala tím člověkem, na kterého se ostatní obraceli. Když něco nefungovalo, věděla jsem proč. Když bylo potřeba zaučit nováčka, automaticky ho poslali ke mně. Ne proto, že bych měla vysokou funkci, ale protože jsem znala detaily, které v manuálech nejsou. Měla jsem pocit, že jsem pro firmu důležitá. Že mám své místo.
Jedna věta, která všechno změnila
Ten rozhovor přišel nečekaně. Šéf si mě zavolal do kanceláře a mluvil klidně, skoro lhostejně. Řekl, že firma se prý vyvíjí jiným směrem a že já už do nového konceptu nezapadám. Že potřebují dynamičtější typy, nové myšlení, svěží pohled. Seděla jsem tam a nechápala. Neřekl jediné konkrétní pochybení. Jen obecné fráze, které se špatně chytají a ještě hůř vyvracejí.
Odešla jsem z té místnosti s pocitem, že jsem něco udělala špatně, ale nikdo mi neřekl co. Doma jsem si přehrávala poslední roky, projekty, schůzky, e maily. Hledala jsem chybu, kterou bych mohla pochopit. Místo toho přišel vztek a pak ticho. Takové to těžké ticho, kdy člověk neví, kam se poděla jeho jistota.
Když se pravda ukáže příliš rychle
Výpovědní lhůta sotva začala a už jsem si všimla změn. Moje agenda se rozdělovala mezi ostatní. Přístup do některých systémů jsem ztratila dřív, než bylo nutné. A pak přišla ona. Mladá žena, sebevědomá, s úsměvem a bez zkušeností v oboru. Šéf ji hrdě představoval jako posilu týmu. Sedla si přesně na místo, kde jsem ještě před týdnem seděla já.
Tehdy mi to došlo. Nebyla to reorganizace. Nebyl to nový směr firmy. Byla to jeho neteř. Potřebovala místo a já jsem ho měla uvolnit. Dvacet let práce se smrsklo na formalitu, která překážela rodinným vazbám. Všechno do sebe zapadlo až bolestně logicky.
Co zůstane, když vezmou práci
Nejtěžší nebylo přijít o práci, ale o pocit hodnoty. Najednou jsem nebyla ta zkušená kolegyně, ale někdo navíc. Člověk, kterého šlo bez vysvětlení nahradit. Každé ráno jsem vstávala s otázkou, kdo vlastně jsem, když už nejsem součástí týmu, kterému jsem dala tolik let.
Postupně se ale začalo něco měnit. Vztek vystřídal odstup. Uvědomila jsem si, že firma není rodina, i když se to tak někdy tváří. Že loajalita funguje jen jedním směrem a že dvacet let práce neznamená ochranu. Znamená jen historii, kterou někdo jiný klidně přepíše.
Nový začátek bez iluzí
Dnes hledám novou práci. Není to jednoduché, ale poprvé po dlouhé době mám pocit, že rozhovory vedu bez strachu. Už nevěřím slibům o jistotě, ale věřím svým zkušenostem. Vím, co umím a co nabízím.
A vím také, že příště nebudu stavět celý svůj svět na jednom místě a jednom šéfovi. Možná mě tehdy vyhodili z kanceláře, ale zároveň mi vzali iluze, které mě držely na místě déle, než bylo zdravé. A to je něco, co mi žádná výpověď už nevezme.
