Článek
Na začátku to byla sranda. Vtipkovali jsme, že už nebudeme utrácet za blbosti. On prohlásil, že si konečně začneme vést rozpočet a já souhlasila, protože jsem si myslela, že tím myslí „rozumně hospodařit“. Netušila jsem, že to v překladu znamená: „Já budu ten, kdo rozhoduje, co si smíš a nesmíš koupit.“
Začalo to nenápadně. Jednoho dne se zeptal, proč jsme koupili dva jogurty místo jednoho. Řekla jsem, že byl v akci. On se zamračil. „No dobře, ale stejně je to zbytečné. Malý stejně jeden nesní.“ Malý snědl oba. Jenže to už bylo jedno.
Přišlo mi, že se postupně všechno změnilo. Každý účet z obchodu se stal předmětem debaty. Začal si je brát z košíku, prohlížet a komentovat. „Proč si kupuješ ty drahý vložky?“ „Není tohle dětský pití zbytečně sladký?“ „A tohle jako co mělo být?“ ukázal jednou na čokoládu Milka a já se cítila provinile, jako kdybych někoho okradla.
Zpočátku jsem se bránila. Argumentovala jsem. Snažila se vysvětlit, že nechci utrácet, jen prostě někdy něco koupím, protože mi to udělá radost. Nebo synovi. Nebo prostě proto, že jsme jen lidi, ne stroje na efektivní spotřebu. Ale on to nechápal. Vždycky to skončilo větou: „Tak když na to nemáme, tak na to nemáme.“
Jenže my neměli kvůli tomu, že jsme se rozhodli, že budu doma se synem déle než jen rok. Chtěla jsem. Upřímně. Nechtěla jsem ho dávat do jeslí. Chtěla jsem být u toho, když se poprvé postaví, rozběhne, zakoktá první větu. A on souhlasil. Tvářil se, že je to správné. Jenže postupem času jsem místo partnerky začala být něco mezi účetní a dlužníkem.
Neříká mi to přímo. Ale vždycky tam visí ten tón, že jsem nevděčná, že on chodí do práce a já jen „utrácím“. Nedávno jsem malému koupila lentilky. Prostě takové to malé balení do kapsy, protože jsme šli ven a já věděla, že ho čeká dlouhá chvíle v čekárně u lékaře. Pomohlo to. Byl v klidu. Ale doma mě čekal výslech.
„To jsi musela kupovat lentilky? To jako fakt?“ Překvapilo mě, jak moc se dokáže rozčílit kvůli věci za dvanáct korun. A ještě víc mě překvapilo, že jsem neměla sílu mu odpovědět.
Připadala jsem si jako malé dítě. Jako by mě načapali, že jsem si tajně koupila lízátko. A tohle se opakuje. Občas mám chuť si něco dát. Zajít si sama na kafe. Koupit si knížku. Ale pokaždé to dopadne stejně, položím to zpátky. Ne protože bych na to neměla, ale protože nechci vysvětlovat, proč jsem si to dovolila.
Přitom mu nejde o peníze. Vím to. Má dobrou práci, není to tak, že bychom neměli na jídlo. Jen prostě… chce mít všechno pod kontrolou. A ta kontrola se pomalu, ale jistě přelévá i do dalších oblastí. Když jsem jednou přišla domů a měla nově ostříhané vlasy, poznamenal, že to stálo určitě „zase litr za nic“. Přitom stály tři sta. Ale to už neřešil.
Víte, já vím, že jsou lidi, co mají horší partnery. Kteří se hádají, křičí, odcházejí. U nás se nekřičí. U nás je ticho. Ale to ticho bolí. Je to ticho, ve kterém se schovávám, ve kterém se omlouvám sama sobě, že jsem si dovolila žít.
Někdy si říkám, že jsem to možná já, kdo to přehání. Vždyť on přece platí nájem, nosí domů výplatu, stará se o auto. Jenže… já se starám o naše dítě. O domácnost. O všechno, co není vidět v bankovním výpisu.
A to nejhorší? Že čím déle to trvá, tím méně si věřím. Začínám si říkat, že opravdu asi nemám právo utratit dvacet korun za pití pro malého. Že bych se měla víc snažit. Že to vlastně možná celé nějak kazím já.
Ale pak přijde moment. Někdy úplně nečekaný. Třeba když jsme byli s malým v parku a on mi podal pampelišku se slovy: „Tady, mami, pro tebe, protože jsi nejlepší.“ A mě to zasáhne do srdce víc než jakákoli výplata. Protože v tu chvíli si připomenu, že tu nejsem jen jako spotřebitelka. Jsem máma. Jsem žena. A jsem člověk.
A jednou snad najdu i způsob, jak to připomenout i jemu.
