Článek
Možná zvědavost, možná touha po uzavření jedné kapitoly, která ve mně pořád trochu zůstávala. Dlouho jsem přemýšlela, co si vezmu na sebe. Připadala jsem si hloupě, jako bych se chystala na rande. Ale v hloubi duše jsem věděla, že to není jen o kávě. Že to je o minulosti, kterou jsem si nikdy úplně nevysvětlila.
Sešli jsme se v malé kavárně, kde voněla skořice a horké mléko. Přišel o pár minut později, přesně jako tehdy, když jsem mu nosila smlouvy k podpisu. Měl na sobě kabát, stejný úsměv, jen pár šedin navíc. Když si ke mně sedl, všechno to napětí zmizelo. Povídali jsme si úplně přirozeně, jako by žádná léta mezi námi nebyla.
Vzpomínali jsme na kolegy, na staré projekty, smáli se. Uvědomila jsem si, že s ním je pořád snadné mluvit. Vždycky měl dar člověka uklidnit, přesvědčit ho, že všechno bude v pořádku. A já si znovu připadala jako ta mladá holka, která mu kdysi tolik věřila.
Káva dávno vychladla, když se odmlčel a zadíval se na mě vážnějším pohledem. „Víš,“ začal tiše, „tenkrát jsi udělala chybu, že jsi odešla. Mohla jsi být dnes úplně jinde.“
Ta věta mě zasáhla víc, než jsem čekala. Chvíli jsem na něj jen koukala, nevěděla, co říct. V hlavě se mi roztočil kolotoč myšlenek. Opravdu jsem udělala chybu? Měla jsem tehdy zůstat?
Přesně na tohle jsem nikdy nechtěla myslet. Odejít z té práce pro mě bylo těžké, ale tehdy jsem to považovala za správné. Byla jsem unavená, cítila jsem, že stagnuju. Ale teď, když to řekl, se mi všechno vrátilo. Všechny pochybnosti, které jsem si roky odmítala přiznat.
Seděla jsem tam, dívala se do hrnku a měla chuť se omluvit. Za to, že jsem odešla, že jsem zklamala. A přitom jsem neměla proč. Jenže on to uměl. Uměl připomenout všechno, co jsem chtěla zapomenout. Byl to ten typ člověka, který ve vás dokáže probudit i to, co jste si mysleli, že už dávno neexistuje.
Když jsem odcházela, usmál se a popřál mi hodně štěstí. Nic víc. Ale ta jedna věta ve mně zůstala. Cestou domů jsem ji přehrávala znovu a znovu. Je zvláštní, jak pár slov dokáže převrátit celý život. Najednou jsem se dívala kolem sebe a přemýšlela, jestli jsem opravdu tam, kde chci být. Měla jsem práci, která mě bavila, vlastní byt, klid. A přesto jsem cítila, že mi něco chybí.
Možná to nebyl on, kdo to způsobil. Možná jsem to jen potřebovala slyšet, aby mi došlo, že jsem si v posledních letech přestala klást otázky. Že jsem přestala růst. Jeho věta byla jen zrcadlem, které mi ukázalo, že uvnitř nejsem úplně spokojená.
O pár týdnů později jsem dala výpověď. Ne proto, že bych chtěla jít zpátky. Ale protože jsem pochopila, že potřebuji změnu. Začala jsem znovu psát, dělat věci, které jsem kdysi milovala. Našla jsem odvahu posunout se dál, i když jsem nevěděla kam.
Když se dnes ohlédnu, vím, že ta věta mi nezničila život. Jen mi ho nastavila jinak. Možná jsem musela potkat právě jeho, abych si připomněla, kdo jsem. A tak si někdy říkám, že některá setkání nejsou náhodná. Že i jedna obyčejná káva může člověku ukázat, že pořád má kam jít.
