Článek
Sklep, kam jsem skoro nechodila
Myslela jsem si, že už mě nemá čím překvapit. A pak jsem jednoho dne sestoupila do sklepa.Do sklepa většinou chodil jen on. Já tam měla pár krabic se sezónním oblečením, dětské hračky, které už nikdo nepotřeboval, a pár starých spotřebičů, co čekaly na odvoz. Vždycky jsem mu nechávala volný prostor, protože on si tam zřídil takovou svou malou dílnu.
Říkala jsem si, že to je jeho útočiště. Místo, kde má klid od hluku v domě. Jenže jednoho odpoledne, kdy byl v práci, jsem šla do sklepa pro zimní bundy. A najednou jsem si všimla, že za regálem je ještě jeden prostor, o kterém jsem nevěděla. Malá místnost, schovaná tak, že nebyla na první pohled vidět. Nikdy předtím mě nenapadlo se podívat blíž.
Odemčená skříň
V té místnosti stála kovová skříň. Normálně zamčená, tentokrát ale klíč zůstal zapíchnutý. Chvíli jsem přemýšlela, jestli mám vůbec právo ji otevřít. Nakonec zvědavost vyhrála. Když jsem dveře pootevřela, čekal mě pohled, na který nezapomenu.
Uvnitř byly desítky fotoalb a deníků. Pečlivě naskládané, některé už hodně staré. Vytáhla jsem jedno album a otevřela ho. Uvnitř byly fotografie žen. Neznámých žen. Některé byly zjevně starší, jiné novější, ale všechny je musel fotit on.
Ženy, které jsem nikdy neviděla
Seděla jsem na studené betonové podlaze a listovala stránku po stránce. Byly tam stovky fotek, některé vyloženě portrétní, jiné jako by je zachytil při běžných činnostech na ulici, v tramvaji, v kavárně. Vůbec jsem nechápala, odkud je má.
Všechno vypadalo, jako kdyby ty ženy ani netušily, že je někdo fotí. Bylo mi najednou špatně. Znáte ten pocit, když se vám podlomí kolena a žaludek se sevře? Přesně to jsem cítila. Člověk, se kterým sdílím život, měl celý svůj svět ukrytý tady dole a já o něm neměla ani ponětí.
Deníky plné poznámek
Nakonec jsem sáhla i po denících. Byly popsané jeho rukou. U každé ženy byly poznámky – kde ji viděl, co dělala, jak působila. Nebylo to sprosté ani přímo intimní, ale zároveň až děsivě detailní. Jako kdyby si vedl vlastní katalog cizích životů.
Četla jsem jednu stránku za druhou a měla pocit, že ten, koho jsem tolik let považovala za svého muže, je vlastně úplně někdo jiný. Bylo to jako probuzení ze sna. Najednou mi došlo, že ho vlastně vůbec neznám.
Konfrontace
Večer jsem na něj čekala. Nemohla jsem to nechat být. Když přišel, posadila jsem ho a položila album na stůl. Nezapíral. Jen mlčel, díval se do země a pak mi řekl, že to je jeho „koníček“. Prý takhle fotí už od mládí a nikdy to nikomu neřekl. Tvrdil, že mu to pomáhá uklidnit hlavu, že je to pro něj jako forma terapie.
Nevěděla jsem, co na to říct. Jestli je to nemoc, posedlost, nebo jen zvláštní záliba. Ale jisté bylo jedno – naše manželství se tím okamžikem změnilo. Už mu nedokážu věřit tak jako dřív.
Pocit zrazení
Dodnes, když jdu do sklepa, cítím zvláštní tlak na hrudi. Skříň jsem nechala zavřenou, alba i deníky tam zůstaly. Nevím, co s tím. Rozvést se kvůli tomu? Nebo se pokusit to přejít a tvářit se, že to neexistuje? Každý den nad tím přemýšlím a pořád nenacházím odpověď.
Po tolika letech manželství jsem čekala, že mě možná překvapí něčím hezkým, skrytým dárkem, starou vzpomínkou. Místo toho jsem našla něco, co mě děsí a s čím se zatím neumím smířit.
Zdroj: Alena V., Olomouc
