Článek
Po měsících práce a starostí jsem si konečně dopřála týden, kdy jsem nemusela řešit vaření, úklid, povinnosti. Jen jsem ležela na pláži, četla knížku a užívala si, že mi v uších šumí vlny místo neustálého hučení televize nebo manželova brblání. Vracela jsem se odpočatá, s dobrou náladou a s tím, že doma bude všechno tak, jak jsem nechala. Těšila jsem se na manžela, na naši kočku, na vlastní postel.
Když jsem otevřela dveře, všimla jsem si hned dvou věcí. V předsíni to vonělo po jídle, ale ne po tom, co bychom doma běžně vařili. Spíš po něčem, co já ani nedělám. V obýváku se ozýval smích. A ne manželův samotný. Šla jsem tiše dál a v tu chvíli mi srdce vynechalo úder. Na gauči seděl můj manžel, vedle něj naše sousedka v domácím oblečení, nohy pohodlně pod sebou, sklenka vína v ruce. A co bylo nejhorší chovali se, jako by jim ten byt patřil.
Nejdřív si mě vůbec nevšimli. Seděli tak blízko, že by mezi nimi neprošel ani papír. Ona se smála jeho poznámkám a já jen stála ve dveřích, kufr v ruce, a přemýšlela, jestli jsem se náhodou nevrátila do špatného bytu. Byla to zvláštní směs pocitů. Nejdřív šok, pak vztek a nakonec taková ta hořká ironie, kdy si říkáte: „No jasně, takhle se vítají lidi po dovolené.“ Když mě konečně zahlédli, oba nadskočili. On zrudl, ona se zvedla a začala cosi koktat o tom, že jen přišla vrátit formu na bábovku, kterou si půjčila.
Forma na bábovku? V osm večer, v teplácích a s vínem v ruce? Přiznávám, že v tu chvíli jsem měla chuť se smát i brečet zároveň. Zeptala jsem se jí, jestli si ji náhodou nešla vrátit už před týdnem, protože tohle mi rozhodně nepřipadalo jako náhodná návštěva. A manžel? Ten se snažil tvářit, že o nic nejde, že jsem si to celé špatně vyložila. Jenže já nejsem hloupá. Když jste s někým roky, poznáte, kdy je nervózní, kdy lže a kdy se snaží situaci zahrát do autu.
Položila jsem kufr do předsíně, ani jsem ho nerozepnula, a řekla, že pokud má sousedka ještě něco na srdci, ať to řekne teď, jinak ať okamžitě odejde. Podívala se na něj, on na ni, a pak beze slova popadla tašku a vyběhla z bytu. Zůstali jsme tam stát sami. On se snažil tvářit, že se nic nestalo, že prý jen „společně popíjeli a povídali si“. Ale vysvětlete mi, proč by to muselo probíhat tady u nás, bez mého vědomí, a ještě tak, aby se tvářili jak čerstvě zamilovaní puberťáci.
Nepřeháním, když řeknu, že tohle byl okamžik, kdy se ve mně něco zlomilo. Možná by někdo jiný ještě zkoušel vysvětlení, pátral po detailech, snažil se věřit. Já ne. V tu chvíli jsem věděla, že ať už se stalo cokoliv, ta důvěra, kterou jsem k němu měla, je pryč. Otočila jsem se, šla do ložnice, vzala svůj cestovní kufr, který byl ještě plný věcí z dovolené, a řekla mu, že se nebudu dívat na to, jak si dělá domácí pohodu s někým jiným.
Odešla jsem k mamince. Tam jsem si poprvé po návratu vybalila, dala věci do pračky a snažila se vstřebat, co se právě stalo. Možná to nebyla přistižení „při činu“ v tom nejhorším slova smyslu, ale pro mě to bylo dost. Příliš důvěrné, příliš osobní, příliš daleko za hranou toho, co jsem ochotná tolerovat. A možná ještě víc než samotná situace mě zraňovalo, jak lehce ji chtěl zamést pod koberec.
