Článek
Když jsme se s Petrem rozváděli, největší strach jsem měla z toho, co to udělá s dětmi. Elišce bylo deset, Matějovi sedm a oba byli zvyklí, že jsme doma pořád všichni. Kvůli střídavé péči jsme se překvapivě nehádali. Petr si našel byt asi deset minut autem od našeho domu, děti nemusely měnit školu a domluvili jsme se na jednoduchém režimu od pondělí do pondělí. Jeden týden u mě, další u něj. Kroužky zůstaly stejné, pokoj měly u každého z nás a oba jsme přispívali na větší výdaje. Když se mě někdo ptal, jak to zvládáme, říkala jsem, že v rámci možností dobře. A tehdy jsem tomu opravdu věřila.
První měsíce jsem si ani nevšimla, že se vlastně nic moc nezměnilo v tom, kdo řeší věci kolem školy a doktorů. Třídní učitelka měla můj telefon, takže mi napsala, když Matěj potřeboval doplnit pracovní sešit. Zubařka volala mně, protože moje číslo měla v kartě. Přihlášku na lyžařský kurz poslala škola přes aplikaci a já ji vyplnila večer u televize, stejně jako vždycky. Když Eliška přišla s tím, že její kamarádka slaví narozeniny a potřebuje dárek, koupila jsem cestou z práce poukaz do knihkupectví. Většinu těch věcí jsem dělala automaticky. Některé dokonce v týdnu, kdy děti vůbec nebyly u mě.
Jeho týden končil v pondělí. Můj vlastně nikdy
Petr se o děti staral dobře. Vařil jim, vozil Matěje na fotbal, s Eliškou dělal matematiku a nikdy se nestalo, že by mi v neděli večer zavolal, že už toho má dost a mám si pro ně přijet. Právě proto mi dlouho připadalo malicherné otevírat téma, že některé věci leží pořád na mně. Kdyby byl nespolehlivý, bylo by to jednodušší. Jenže on svůj týden zvládal. Problém byl v tom, že rodičovství pro něj začínalo v pondělí odpoledne převzetím dětí a končilo další pondělí ráno. Mezitím já dál sledovala, kdy Matějovi končí platnost potvrzení na sport, zda má Eliška zaplacenou školu v přírodě a kdy je potřeba objednat oba na preventivní prohlídku.
Jednou mi Petr v sobotu napsal, jestli nevím, kde má Matěj kartičku zdravotní pojišťovny. Byla u mě v šuplíku s dokumenty, protože jsem před týdnem řešila alergologii. Jindy potřeboval vědět, jakou velikost bot Elišce koupit na zimu. Odpověděla jsem, že třicet osm, ale ať raději vezme i třicet devět na vyzkoušení. Nepřipadalo mi zvláštní, že to vím já a on ne. Zvláštní mi to začalo připadat až ve chvíli, kdy jsem se jednoho čtvrtečního večera podívala do diáře. Měla jsem tam napsanou třídní schůzku, termín přihlášky na letní tábor, kontrolu na očním, objednání nového pasu pro Elišku a poznámku „Matěj – koupit dárek Kubovi“. Děti přitom celý ten týden bydlely u Petra.
„Ale stačilo mi to říct“
První větší konflikt přišel kvůli škole v přírodě. Matěj měl odjet na pět dní a bylo potřeba odevzdat potvrzení od lékaře, kopii kartičky pojišťovny a několik podepsaných papírů. Termín připadl na Petrův týden. Poslala jsem mu zprávu, kde jsou formuláře a co je potřeba zařídit. Ve čtvrtek večer mi ale napsala učitelka, že Matěj stále nemá potvrzení od pediatra a bez něj nemůže jet. Zavolala jsem Petrovi. Přiznal, že na to zapomněl, protože měl v práci uzávěrku a ve středu se vracel domů až po sedmé. Nebyla to žádná katastrofa, druhý den jsem zavolala do ordinace a sestřička nám potvrzení připravila. Jenže mě poprvé opravdu naštvalo, že i problém vzniklý během jeho týdne nakonec automaticky doputoval ke mně.
„Kdybys mi to ve středu připomněla, vyřídil bych to,“ řekl Petr, když jsme se o tom později bavili.
„Já ti ale nechci připomínat, že máš něco vyřídit. To je právě ono,“ odpověděla jsem.
Petr chvíli mlčel a pak namítl, že přece nemůže vědět o něčem, co mu nikdo neřekne. Vlastně měl pravdu. Roky jsem všechny termíny řešila já a po rozvodu jsme se nikdy nebavili o tom, kdo převezme školní administrativu, lékaře nebo nákupy věcí. Vyřešili jsme bydlení, prázdniny, Vánoce a peníze. Nevyřešili jsme stovku drobných úkolů, které se dřív ztratily v běžném chodu domácnosti. Jenže zatímco Petr je nevnímal, já jsem v nich pokračovala úplně stejně jako před rozvodem.
Zlom nepřišel při hádce
O několik týdnů později měla Eliška kontrolu na ortodoncii. Termín jsem objednávala půl roku dopředu a zapsala ho i do našeho společného kalendáře. Vyšel na Petrův týden, takže jsem tentokrát nic nepřipomínala. Ve dvě odpoledne mi zavolala recepční z ordinace, jestli Eliška přijde, protože byla objednaná na půl třetí. První impuls byl zavolat Petrovi. Telefon už jsem měla v ruce, ale nakonec jsem ho položila zpátky na stůl. Za několik minut mi volal on.
„Prosím tě, Eliška teď přišla ze školy a tvrdí, že má rovnátka. To je dneska?“
„Je to dneska. Je to v kalendáři,“ řekla jsem.
Petr chvíli hledal termín v telefonu. K ortodontistce nakonec dorazili asi o deset minut později. Večer mi napsal jen krátké: „Máme další kontrolu 18. března, zapsal jsem ji.“ Možná to zní jako úplná maličkost, ale byla to první návštěva lékaře za mnoho let, jejíž další termín jsem si nemusela poznamenat já. O pár dní později se mě zeptal, kde zjišťuji informace o táborech, protože Matěj chtěl v létě znovu jet s kamarádem. Poslala jsem mu odkaz a dál už jsem to neřešila.
Museli jsme rozdělit i věci, které nebyly vidět
Nakonec jsme si jedno nedělní odpoledne sedli s notebookem a prošli všechno, co kolem dětí během roku řešíme. Teprve když jsme to začali vypisovat, bylo vidět, kolik toho je. Pediatr, zubař, alergologie, ortodoncie, školní platby, přihlášky na kroužky, tábory, třídní schůzky, nové boty, zimní bundy, průkazky, školní fotografie, dárky na oslavy, podepisování souhlasů i hlídání toho, kdy už Matějovi docházejí léky na alergii. Petr u několika položek přiznal, že ho vůbec nenapadlo, že je někdo musí průběžně sledovat. Já zase musela přiznat, že jsem mu spoustu věcí ani nedala šanci převzít, protože pro mě bylo rychlejší je rovnou udělat.
Dnes to nemáme rozdělené dokonale. Já pořád řeším většinu lékařů, protože mám ordinace blíž práci a znám termíny kontrol. Petr převzal školní platby, třídní schůzky, tábory a většinu sportovních věcí. Oblečení kupuje každý podle toho, co děti potřebují u něj, a větší nákupy si píšeme do společné aplikace. Občas mu ještě něco automaticky připomenu a pak mě samotnou napadne, že to vlastně nemusím. A občas něco zapomene on. Stejně jako já.
Největší rozdíl jsem poznala před Matějovou poslední narozeninovou oslavou. Večer mi Petr poslal zprávu, že už objednal dort, rezervoval dvě dráhy na bowlingu a koupil malé dárkové tašky pro děti. Odpověděla jsem jen, že dobře, a telefon odložila. Dřív bych se tou dobou snažila vzpomenout, jestli jsem nezapomněla objednat svíčky, zjistit počty dětí a poslat rodičům čas vyzvednutí. Tentokrát jsem nemusela. Děti jsme měli už dávno napůl. Teprve teď jsme ale začali napůl dělit i tu část rodičovství, která se do rozsudku o střídavé péči nikdy nepíše.
Zdroje: autorský text
