Článek
Když v pětaosmdesáti letech zemřel pan Jaroslav, jeho dvě děti se o praktických věcech začaly bavit ještě ten večer. Dcera Lenka zůstala s maminkou v jejich bytě, syn Petr jel domů pro oblek a doklady, které měli druhý den potřebovat. Nikdo neměl chuť řešit peníze, jenže oba věděli, že jejich matka má důchod něco přes osmnáct tisíc a větší úspory s manželem nikdy neměli. „Pohřeb zaplatíme my. Máma do toho dávat nic nebude,“ řekl Petr do telefonu a Lenka souhlasila. Během několika hodin se ozvala i tři vnoučata, Jaroslavova mladší sestra a Lenčin manžel. Nakonec se na společném účtu sešlo 68 tisíc korun.
Lenka počítala s tím, že běžný pohřeb, květiny, parte, oběd pro nejbližší a později úprava hrobu peníze téměř spotřebují. Otec navíc vždycky říkal, že nechce žádnou velkou parádu. Rodina proto plánovala jednoduché rozloučení v malé obřadní síni, několik věnců a oběd v restauraci, kam Jaroslav chodíval na svíčkovou. Nikdo se o částkách nehádal. Dokonce i Petr, který jinak každou větší útratu třikrát propočítával, řekl, že tentokrát nemá cenu řešit každou stokorunu.
Ve složce už bylo všechno připravené
Následující dopoledne přišly Lenka s maminkou do pohřební služby. Pracovnice si vzala otcovy doklady, zadala jeho údaje do počítače a po chvíli se zarazila. „Pan Jaroslav už u nás smlouvu má,“ řekla a otočila monitor trochu stranou. Lenka nejdřív myslela, že jde o nějakou starou objednávku. Jenže smlouva byla platná. Otec si před šesti lety předplatil základní pohřební služby, kremaci, obřad, rakev, převoz i urnu. Část peněz byla navíc uložená jako rezerva pro případ zdražení.
Maminka o ničem nevěděla. Několikrát se pracovnice zeptala, jestli je smlouva opravdu uhrazená celá. Byla. Jaroslav tehdy přišel osobně a zaplatil jednorázově něco přes třicet tisíc korun. Ve smlouvě měl dokonce poznámku, že si nepřeje drahé květinové vazby ani další placené služby nad základní rozsah. „To je celý on,“ řekla maminka a chvíli si prohlížela kopii smlouvy. O penězích, které už rodina mezitím vybrala, nepadlo cestou domů ani slovo.
Z přebytku se stal rodinný účet
Otázku otevřel až Petr. Když Lenka večer do rodinné skupiny napsala, že většina pohřbu je už zaplacená, odpověděl téměř okamžitě: „Tak peníze pošli zpátky.“ Lence to připadalo logické, jenže jejich matka měla jiný názor. Navrhla, aby se za část koupil nový náhrobek. Ten starý byl přes třicet let starý, písmo téměř nešlo přečíst a jedna dlaždice vedle hrobu byla prasklá. Jaroslav opravu několik let odkládal se slovy, že kámen ještě vydrží déle než on.
Do debaty se přidala i vnučka Klára. Poslala pět tisíc a vrácení peněz nechtěla. Navrhla, aby zůstaly babičce. Po čtyřiceti osmi letech manželství teď měla sama platit nájem, elektřinu i všechny běžné výdaje. Petr proti tomu nic zásadního neměl, vadilo mu však, že by se bez dohody automaticky rozhodlo za všechny. Jeho syn přispěl čtyřmi tisíci, Jaroslavova sestra třemi a každý měl jinou představu. „Když jsme vybírali na pohřeb a pohřeb je zaplacený, ty peníze už nejsou na pohřeb,“ řekl sestře. Lenka mu naopak připomněla, že nikdo nepřispíval s očekáváním, že peníze jednou dostane zpátky.
Táta přitom svoji představu řekl dávno
Spor nebyl nijak hlasitý, ale začal se vracet při každém dalším rozhodování. Kdo zaplatí oběd, jestli mají objednat větší kytici, kolik dát za nové písmo na hrob. Lenka měla postupně pocit, že se z otcova pohřbu stává účetní uzávěrka. Zlom přišel několik dní po obřadu, když s maminkou hledaly záruční list k pračce. V zásuvce pracovního stolu objevily obálku, na které bylo napsáno jen „Pohřeb“.
Uvnitř byla kopie smlouvy a krátká poznámka. Nebyla to žádná poslední vůle ani dojemný dopis. Jaroslav si pouze poznamenal, že pohřeb zaplatil dopředu, protože nechce, aby kvůli němu děti nebo manželka sahaly do úspor. Pod tím stálo: „Hlavně za mě zbytečně neutrácet. Radši vezměte mámu někam na pár dní, sama nikam nepojede.“ Lenka zavolala Petrovi a poznámku mu přečetla. Tentokrát několik sekund nic neříkal.
Peníze nakonec dostaly jednoduché pravidlo
Rodina se sešla následující neděli u maminky. Nehlasovali o tom, kdo má větší nárok, ani se nesnažili každou korunu přiřadit původnímu majiteli. Lenka obeslala všechny, kteří přispěli, a nabídla jim vrácení celé částky. Jaroslavova sestra si peníze vzala zpět, protože tehdy poslala víc, než si mohla pohodlně dovolit. Petrův syn chtěl polovinu. Ostatní řekli, ať jejich příspěvek zůstane babičce.
Z původních 68 tisíc tak zbylo necelých 50 tisíc korun. Část rodina použila na nové písmo a opravu uvolněné desky na hrobě, nikoli na celý nový náhrobek. Zbytek zůstal mamince. Na jaře ji Lenka s Petrem odvezli na čtyři dny do Luhačovic, kde byla s manželem naposledy před více než dvaceti lety. U večeře se maminka podívala na účet za hotel a poznamenala, že Jaroslav by nad tou cenou bručel celý večer.
Petr se tomu poprvé od pohřbu zasmál. „Jo. Ale zaplatil by to,“ řekl. Peníze, kvůli kterým se rodina několik dní nedokázala shodnout, nakonec nepřipadly jednomu člověku ani jednomu účelu. Každý dostal možnost rozhodnout o svém příspěvku a to, co zůstalo, posloužilo přesně tomu, kvůli čemu si Jaroslav svůj pohřeb kdysi zaplatil sám. Aby po něm jeho žena nemusela začínat nový život ještě starostí, kde na všechno vezme.
Zdroje: autorský text
