Článek
Seděla jsem v malé bistru na konci ulice, kde jsem už nějakou dobu nebyla. Vždycky tam bylo příjemně a dříve jsem tam chodívala častěji, jenže poslední měsíce jsem měla pocit, že si nemůžu dopřát nic navíc. I tak jsem si dnes řekla, že si dám něco malého. Jen tak, abych se cítila o něco lépe. Když jsem požádala o menší porci těstovin, slečna u pokladny přikývla a s milým hlasem mě ujistila, že to nebude problém.
Jenže když se přede mnou objevil talíř, pochopila jsem, že došlo k nějakému nedorozumění. Z množství jídla jsem byla skoro v rozpacích. Vonělo to krásně, to ano, ale bylo toho tolik, že bych to nesnědla ani ve dnech, kdy hladovím po dlouhé pracovní směně. Servírka mi talíř položila na stůl s úsměvem, který vypadal upřímně a vlídně, ale zároveň jsem z něj měla pocit, že jsem právě přišla o poslední zbytky kontroly nad situací.
Talíř, který jsem nečekala
Chvíli jsem jen seděla a přemýšlela, jestli se mě pokusila povzbudit nebo jestli prostě jen nepochopila, o co jsem žádala. Když jsem se jí znovu zeptala, jestli je to opravdu menší porce, odpověděla, že ano, a že u nich se rozhodně nešetří. Řekla to s takovým tónem, že jsem se málem zastyděla za to, že jsem o menší porci vůbec požádala. Jako by skromnost byla něco, co se v dnešní době nenosí.
Pustila jsem se do jídla a snažila se neřešit, že jsem si přála jen polovinu toho, co teď mám před sebou. Po několika soustech jsem zjistila, že je to výborné, ale i tak jsem věděla, že to nezvládnu celé. Když jsem to nakonec vzdala, přistoupila ke mně slečna a zase se na mě usmála. Tentokrát už jsem ten úsměv nenesla tak lehce. Působil, jako by mi chtěla naznačit, že nevadí, že jsem nedojedla, protože stejně zaplatím jako za velkou porci.
Úsměv, který nebyl zadarmo
Požádala jsem tedy o účet a v tu chvíli mi to došlo. Cena byla vyšší, než jsem čekala. Zaplatila jsem víc, než obvykle platívám za celé tříchodové menu jinde. Podívala jsem se na ni, jestli mi k tomu něco řekne, ale jen se usmívala a pronesla, že u nich je všechno poctivě dělané a že kvalita něco stojí. Snad chtěla, aby ten její výraz působil mile a uklidňujícím způsobem. Na mě to ale mělo přesně opačný účinek.
Cestou domů jsem o tom přemýšlela. Nešlo o peníze. Šlo o pocit, že jsem se nechala zavést k něčemu, co jsem nechtěla, a pak jsem to ještě zaplatila jako něco výjimečného. A ten úsměv byl jen třešničkou, která mi tu situaci připomněla vždy, když jsem se snažila přesvědčit sama sebe, že to nestojí za řešení.
Poučení, které jsem si odnesla
Z dneška jsem si vzala jediné. Když člověk něco chce, musí to říct úplně jasně a nenechat se odbýt ani uklidnit úsměvy, které vypadají přátelsky, ale v konečném důsledku mohou nadělat víc nepořádku, než by kdo čekal. Do bistra se asi ještě někdy vrátím, ale příště si dám pozor, aby to, co si objednám, opravdu odpovídalo tomu, co jsem chtěla.
Dnešní talíř byl jako malá připomínka toho, že i zdánlivě všední chvíle mohou člověku něco říct o tom, jak umí jednat s lidmi a jak snadno se může nechat ovlivnit. A možná přece jen nakonec nebyl tak velký problém v té porci, ale v tom, že jsem se nechala ukolébat úsměvem, který jen přidával na ceně toho, co jsem si ve skutečnosti nepřála.
