Článek
Do první práce jsem nastoupila pár týdnů po osmnáctinách. Žádná vysoká škola, doma na to nebyly peníze. Šla jsem rovnou do výroby. Ranní, odpolední, někdy noční. Říkala jsem si, že je to jen na pár let, než se rozkoukám. Nakonec z toho byly čtyři desítky.
Vystřídala jsem několik míst, ale vždycky to bylo podobné. Fabrika, sklad, později úklid ve škole. Nikdy jsem nebyla bez práce. Když se zavřel podnik, našla jsem si jiný. Když mi nebylo dobře, vzala jsem si prášek a šla. Hypotéku jsme s manželem spláceli poctivě, děti vychovali, nikomu jsme nedlužili ani korunu.
Těšila jsem se na klid
Poslední roky už jsem byla unavená. Bolavá záda, kolena, která se ozývala při každém schodu. Říkala jsem si, že vydržím do důchodu a pak si konečně odpočinu. Ráno si uvařím kávu, projdu se, budu mít čas na zahrádku. Poprvé v životě bez budíku.
Když mi přišel dopis s rozhodnutím o přiznání důchodu, otevřela jsem ho s lehkým napětím, ale i s radostí. Byla to tečka za jednou dlouhou etapou. Jenže částka, která tam stála, mě doslova posadila na židli. Po víc než čtyřiceti letech práce mi stát přiznal důchod, ze kterého sotva zaplatím nájem a energie.
Čísla, která nedávají smysl
Seděla jsem u stolu a přepočítávala to znovu a znovu. Nájem, elektřina, plyn, léky. Jídlo. Když jsem odečetla všechno nutné, zůstalo mi pár stovek. Žádné výlety, žádné malé radosti. Ani rezerva pro případ, že se pokazí pračka.
Nejvíc mě bolelo vědomí, že jsem celý život pracovala bez přestávky. Žádné dlouhé pauzy, žádná práce načerno. Všechno oficiálně, všechno poctivě. A přesto jsem se najednou ocitla v situaci, kdy musím řešit, jestli si můžu dovolit koupit kvalitnější jogurt nebo jen ten nejlevnější.
Hledání brigády v šedesáti
Chvíli jsem si říkala, že to nějak zvládnu. Že se uskromním. Jenže realita byla rychlá. Ceny šly nahoru, energie zdražily a já jsem začala mít strach otevřít schránku. Ne kvůli upomínkám, ale kvůli dalším oznámením o zvýšení záloh.
Nakonec jsem si sedla k počítači a začala hledat brigádu. V šedesáti letech. Připadala jsem si zvláštně. Celý život jsem pracovala a teď, když bych měla mít nárok na odpočinek, si píšu životopis. Nakonec jsem vzala výpomoc v supermarketu. Doplňování zboží pár hodin týdně. Není to nic hrozného, ale když večer přijdu domů, cítím, že už nemám dvacet.
Pocit selhání, který nedává smysl
Nejhorší na tom všem je pocit, že jsem někde udělala chybu. Že jsem měla víc spořit, víc investovat, víc přemýšlet dopředu. Jenže z čeho? Když jsme spláceli hypotéku a platili dětem kroužky, moc prostoru nezbývalo.
Když slyším, jak se mluví o tom, že si lidé mají na důchod spořit sami, trochu se mi svírá žaludek. Jako by těch čtyřicet let práce nestačilo. Jako by to bylo málo. Nechci si stěžovat. Vím, že jsou na tom jiní hůř. Ale někdy si říkám, k čemu vlastně celý ten pracovní maraton byl.
Odpočinek, který se nekoná
Ráno si teď stejně nastavím budík. Ne kvůli směně na plný úvazek, ale kvůli brigádě. Kafe piju rychle, abych stihla autobus. Zahrádka počká. Klid počká. Možná jednou.
Nečekala jsem zlaté hory. Jen obyčejný pocit jistoty. Že když člověk pracuje od osmnácti bez přestávky, nebude muset v šedesáti znovu řešit, kde si přivydělat pár tisíc navíc. Místo zaslouženého odpočinku jsem dostala další směnu. A s ní i otázku, jestli je tohle opravdu ta spravedlnost, o které se tolik mluví.
