Článek
Všechno to začalo nenápadně. Rozhodla jsem se odejít z práce, která mi sice dávala jistotu, ale brala mi chuť žít. Každý den stejný rytmus, stejné rozhovory, stejné stížnosti u kafe. Říkala jsem si, že takhle přece nemůže vypadat zbytek života. Chtěla jsem víc prostoru, víc svobody, víc smyslu. A hlavně pocit, že si o svém čase rozhoduju sama.
První týdny byly skoro euforické. Budila jsem se bez budíku, plánovala si dny, měla hlavu plnou nápadů. Připadala jsem si odvážná a konečně dospělá. Přátelé mi psali, jestli toho nelituju. Smála jsem se a odpovídala, že vůbec. Že tohle je přesně ono. Jenže nadšení nevydrží věčně, zvlášť když se začnou objevovat účty.
Najednou jsem začala víc přemýšlet nad každou korunou. V obchodě jsem stála u regálů déle než dřív. Zvažovala jsem, co opravdu potřebuju a co si jen chci koupit, abych se cítila líp. Přestala jsem chodit ven tak často. Ne že bych nechtěla, ale pokaždé jsem si v hlavě přepočítávala, kolik mě to bude stát. A jestli si to můžu dovolit.
Práce, kterou jsem si vysnila, nepřicházela tak rychle. Posílala jsem e-maily, reagovala na nabídky, nabízela své služby. Odpovědi byly zdvořilé, ale často žádné. Každé ráno jsem otevírala počítač s nadějí, že tentokrát už to přijde. A každý večer jsem ho zavírala s pocitem, že jsem zase o krok dál od jistoty, kterou jsem opustila.
Nejtěžší byly chvíle, kdy jsem se začala porovnávat. Viděla jsem ostatní, jak postupují v kariéře, kupují si byty, plánují dovolené. Já plánovala maximálně to, jak natáhnu peníze do konce měsíce. Navenek jsem se snažila působit v klidu. Nechtěla jsem slyšet větu já ti to říkal. Nechtěla jsem přiznat, že se bojím.
Byly dny, kdy jsem měla chuť to vzdát. Otevřít pracovní portál, poslat životopis a vrátit se zpátky. Do známého prostředí, kde je sice nuda, ale výplata chodí včas. V těch chvílích jsem si vzpomněla na všechny ty řeči o odvaze a snech. A taky na to, že návrat by nebyl selhání. Jen jiná volba. Přesto jsem to zatím neudělala.
Samota má zvláštní schopnost zesilovat myšlenky. Když jsem byla sama doma, bez hluku kanceláře a cizích hlasů, slyšela jsem vlastní pochybnosti mnohem hlasitěji. Přemýšlela jsem, jestli jsem si to celé jen romantizovala. Jestli jsem nepodlehla iluzi, že stačí chtít a ono to nějak dopadne. Realita byla mnohem tvrdší a méně shovívavá.
Přátelé se ozývali dál. Ptali se, jak se mám. Odpovídala jsem opatrně. Nechtěla jsem si stěžovat, ale ani lhát. Říkala jsem, že je to náročné. Že se učím. A to byla pravda. Učila jsem se trpělivosti, pokoře a hlavně tomu, že nejistota je součást cesty, ne její chyba.
Dneska už vím, že mě nevarovali proto, aby mě odradili. Spíš se mě snažili připravit. Jenže některé věci se nedají vysvětlit. Musíte si je zažít na vlastní kůži. Ten pocit, když nevíte, co bude za měsíc. Když se musíte spolehnout sami na sebe. Když zjistíte, že svoboda není jen lehkost, ale i zodpovědnost, která tíží víc, než jste čekali.
Neříkám, že toho lituju. Ale už si nenamlouvám, že je to jednoduché. Není. A možná nikdy nebude. Přesto se snažím věřit, že to má smysl. Že i když teď klopýtám, učím se stát pevněji. Přátelé měli pravdu. Jen jsem netušila, jak moc.
