Článek
S dcerou Olgou jsme si byly blízké, ale teprve v jejím knihkupectví jsme spolu začaly trávit pravidelně čas. Mně bylo třiašedesát, jí pětatřicet a obchod vedla šestým rokem. Po odchodu do důchodu jsem jí zdarma pomáhala za pultem. Znala jsem zákaznice, věděla, kdo má rád detektivky, a těšila se, až spolu při zavírání probereme, co je nového.
Když jsem jedné paní vybírala román pro sestru, Olga seděla za počítačem a telefonovala kvůli splatné faktuře. Sotva zákaznice odešla, oznámila mi, že za dva měsíce zavře. Do Vánoc přitom zbýval skoro půlrok. Měla domluvený nástup do zaměstnání a mluvila o něm s úlevou. Já se místo na novou práci zeptala, jestli jí není líto zahodit všechno, co vybudovala.
Poukazy jsem považovala za řešení
Navrhla jsem, aby víc nabízela dárkové poukazy. Lidé by zaplatili předem, ona by uhradila nejnaléhavější účty a získala čas. „A za co potom objednám knihy, které si za ně přijdou vybrat?“ zeptala se. Vysvětlovala mi, že potřebuje pravidelný příjem a nechce už usínat s obavou, co zase nebude mít z čeho zaplatit. Slyšela jsem ji, ale připisovala jsem to únavě.
Poukazy se u pokladny pořád běžně prodávaly. Koupila jsem jich za dvacet tisíc ze svých úspor. Olga se ujistila, že je příbuzní využijí před uzavřením. Přikývla jsem. Při rozdávání jsem jim však doporučovala, ať si je nechají na vánoční dárky. Byla jsem přesvědčená, že až dcera uvidí zájem, rozmyslí si to. Tuhle část svého plánu jsem před ní zamlčela.
Prozradila mě sestra, která Olze děkovala, že má díky mně vyřešené Vánoce pro vnoučata. Dcera další prodej poukazů zastavila. Držitelům chtěla nabídnout výběr knih před zavřením nebo vrácení peněz. „Já ti přivedu zákazníky a ty je rovnou posíláš pryč,“ vyčetla jsem jí. Olga mi připomněla, že jsem lidem slíbila něco, o čem jsem věděla, že to neplánuje.
Za pultem jsem viděla jen část
Dál jsem opakovala, kolik lidí by obchod postrádalo. Olga přede mě položila nájemní smlouvu, faktury a přehled tržeb. „Jestli ho chceš vést, ukážu ti všechno. Já už pokračovat nebudu.“ Případné převzetí bych musela domluvit také s pronajímatelem. Souhlasila jsem se zkušebním týdnem celého provozu. Měla jsem pocit, že konečně dostávám možnost ukázat, co by šlo dělat jinak.
Doporučování knih mě těšilo pořád. Jenže zákaznici s reklamací nezajímalo, že právě přebírám zásilku, a dodavatel potřeboval odpověď dřív, než jsem stihla projít objednávku. Olga mě nechala vyřizovat věci v dohodnutých mezích a pomohla, když jsem nevěděla. Domů jsem odcházela s poznámkami, ke kterým jsem se musela ještě vrátit. Dřív jsem po směně prostě zavřela dveře.
Nad skutečnými účty jsme prošly i předchozí měsíce. Tržba v pokladně vypadala slušně, dokud jsme neodečetly nákupní ceny knih, nájem a další náklady. Za mou práci zbývala částka, kvůli které bych bývalé kolegyni radila, ať hledá něco jiného. Uplatněné poukazy navíc nepřinášely nové peníze. Přesto jsem si vzala čistý papír a začala sestavovat úspornější rozpis.
V mém plánu pracovala dál
Navrhla jsem otevírat jen odpoledne. Sama bych prodávala a Olga by po zaměstnání obstarala objednávky a podklady pro účetní. Připadalo mi to rozumné, než ukázala na řádky se svým jménem. „Tohle je právě ta práce, od které potřebuju odejít.“ Chtěla jsem namítnout, že za pultem přece budu stát já. Jenže všechno, s čím jsem si nevěděla rady, jsem automaticky nechala jí.
Papír jsem přeložila a přiznala, že se bojím i něčeho jiného. Bez knihkupectví už nebudu vědět, kdy ji uvidím. Olga řekla, že se mnou ráda bývá, ale nemůže kvůli tomu dál provozovat obchod. Bylo nepříjemné slyšet tak obyčejnou odpověď. Čekala jsem ujišťování, možná nabídku, že ještě chvíli vydrží. Místo toho jsem musela říct, že knihkupectví nepřevezmu.
Příbuzné jsem obvolala sama. Vysvětlila jsem, že jsem jim Vánoce slibovala bez dohody s dcerou. Někteří si přišli vybrat knihy, jiným Olga vrátila nevyužitou hodnotu poukazů. Peníze dostali oni. Můj dar jim zůstal a do úspor se mi nic nevrátilo. Mrzelo mě to, ale po dceři jsem náhradu chtít nemohla.
Návštěvu jsme si musely domluvit
Při balení knih, které bylo možné vrátit dodavatelům, jsem navrhla rozlučkové čtení. Olga zavrtěla hlavou. Potřebovala dokončit vyklízení. Už jsem měla vymyšlené, koho pozvat, ale telefon jsem nechala v kabelce a pokračovala v ukládání knih do krabic.
Když nastoupila do zaměstnání, zavolala jsem jí kvůli návštěvě. Můj první návrh se jí nehodil. Domluvily jsme jiný termín a otevřela mi ještě v oblečení z práce. Zeptala jsem se, jestli si chce nejdřív odpočinout. Chtěla. Naše odpoledne mezi knihami mi chybějí a zavření obchodu mě pořád mrzí. Už ale nečekám, že dcera najde způsob, jak mi je vrátit.
Zdroje: autorský text
