Článek
Marie měla ke svému vnukovi vždy blízko. Když byl malý, často u ní trávil víkendy a ani v dospělosti se jejich kontakt úplně nepřerušil. Proto ji nepřekvapilo, když se jí jednoho dne svěřil, že má problém s dopravou do nové práce. Směny mu začínaly brzy ráno, autobusové spojení nebylo ideální a podle jeho slov potřeboval vlastní auto, jinak o práci možná přijde. „Říkal mi, že nechce žádné drahé auto, jen něco spolehlivého, s čím dojede do práce. Měla jsem něco našetřeno a říkala jsem si, že když nepomůžu vlastnímu vnukovi, tak komu,“ vzpomíná Marie.
Na účtu měla úspory, které si odkládala několik let především jako rezervu pro případ nemoci nebo větších výdajů v domácnosti. Sedmdesát tisíc proto nebyla částka, nad kterou by mohla mávnout rukou, vnukovi ale věřila. Domluvili se, že jí bude každý měsíc posílat několik tisíc korun a postupně dluh splatí. Žádnou smlouvu spolu nesepsali. Marie to tehdy považovala za zbytečné. Peníze přece nepůjčovala cizímu člověku, ale někomu z vlastní rodiny.
První měsíce nic nenasvědčovalo problému
Vnuk jí krátce nato poslal fotografii auta, které si koupil, a Marie měla radost, že peníze skutečně použil tak, jak slíbil. První dvě splátky dorazily včas. Potom ale začaly problémy. Jednou měl více výdajů, podruhé se mu údajně porouchala pračka a další měsíc slíbil, že pošle peníze později. Marie na něj netlačila. Sama si dobře pamatovala, jak těžké byly začátky, když byla mladá a počítala každou korunu.
Podezření v ní začalo hlodat až o několik měsíců později, když se vnuka při rodinné návštěvě zeptala, jak je s autem spokojený. Odpověděl neurčitě a rychle převedl řeč jinam. Marie tomu zpočátku nevěnovala pozornost. O několik týdnů později ale potkala jeho matku a během obyčejného rozhovoru se zmínila, že je ráda, že vnukovi auto pořád slouží. Reakce druhé ženy ji zarazila. Vnuk podle ní žádné auto už několik měsíců neměl.
Auto prodal, ale babičce nic neřekl
Marie mu ještě ten večer zavolala. Nejprve se vymlouval, potom přiznal, že auto prodal krátce po tom, co se na něm objevila dražší závada. Za vůz dostal několik desítek tisíc korun, ale místo toho, aby peníze poslal babičce na umoření dluhu, použil je na jiné věci. Část prý utratil za běžné výdaje, něco dal za telefon a zbytek postupně zmizel. „Nejvíc mě nebolelo těch sedmdesát tisíc. Nejhorší bylo, že mi celé měsíce tvrdil něco jiného. Kdyby za mnou přišel a řekl mi pravdu, možná bych se zlobila, ale aspoň bych věděla, na čem jsem,“ říká Marie.
Z původních sedmdesáti tisíc dostala do té doby zpět jen několik splátek. V tu chvíli si poprvé uvědomila, že nemá v ruce prakticky nic. Žádnou smlouvu, žádné jasně stanovené termíny ani písemné potvrzení, jak budou peníze vraceny. Měla pouze bankovní převod a zprávy, ve kterých se o půjčce bavili. Záležitost nechtěla hnát přes právníky ani policii, protože se stále jednalo o jejího vnuka. Současně ale odmítla dělat, že se nic nestalo.
Druhou půjčku už by nedala
Nakonec se s vnukem dohodla na novém splátkovém kalendáři, tentokrát písemně. Marie zároveň změnila přístup, který do té doby v rodině měla. Pomoci blízkému člověku podle ní není chyba, chyba je spoléhat pouze na to, že příbuzenský vztah automaticky zaručuje férové jednání. „Kdyby za mnou dnes přišel někdo z rodiny a chtěl si půjčit větší částku, bez papíru bych už nedala ani korunu. Není to o nedůvěře. Je to o tom, aby oba přesně věděli, co si domluvili,“ říká.
S vnukem se dnes stále vídá, jejich vztah je ale jiný než dříve. Marie přiznává, že důvěra se vrací mnohem pomaleji než peníze. A právě to pro ni nakonec byla nejdražší část celé zkušenosti. Sedmdesát tisíc korun se možná jednou podaří splatit, pocit, že ji vlastní vnuk několik měsíců nechával v omylu, však jen tak nezmizí.
Zdroje: autorský text
