Článek
S Oskarem jsme manželé třicet let a v naší ulici známe skoro každého. Mně je šestapadesát, doma upravuji oděvy a z toho, co vydělám, platíme podstatnou část běžných výdajů. Manžel nedávno odešel do důchodu. Zpočátku mě těšilo, že nezůstává sám u televize. V garáži opravoval sousedům drobné spotřebiče a přitom s nimi probíral zahrady i bolavá záda.
Pomáhali jsme si i dřív. Někdo nám přivezl dřevo, Radana odvedle zalévala, když jsme odjeli. Já přišila knoflík nebo zabrala sukni. Když mi soused při předávání topinkovače podal ještě kalhoty, vzala jsem je. Už jsem mu něco zkracovala zdarma a připadalo mi hloupé najednou vysvětlovat, že tentokrát je to jinak.
Jeho návštěvy přicházely i za mnou
Jenže tašek přibývalo. Oskar jednou otevřel dveře dílny právě ve chvíli, kdy jsem zákaznici špendlila šaty kolem boků. Za ním stála sousedka s několika halenkami. „Vždyť se jen domluvíte,“ řekl, když jsem se na něj podívala. Zákaznice čekala před zrcadlem a já poslouchala, který rukáv táhne a kterou halenku sousedka potřebuje nejdřív.
Večer jsem dokončovala šaty místo toho, abych si přisedla k Oskarovi. „Čas zabere i přebírání oblečení, domlouvání a zkoušení,“ vysvětlovala jsem. Připomněl, kolikrát sousedé pomohli nám. „Pomoc přece není účet,“ dodal. Jenže jeho opravy se staly náplní volného času, zatímco mně neplacené šití ubíralo místo na výdělek. Mrzelo mě, že vidí sousedovu radost z opraveného vysavače, ale moje večery v dílně bere jako samozřejmost.
Na dveře jsem pověsila ceník a řekla Oskarovi, že platí i pro sousedy. Když soused přinesl další kalhoty, oznámila jsem cenu ještě před převzetím. Zarazil se. „Aha, tak už i nám.“ Měla jsem nutkání nabídnout slevu, přestože jsem ještě neudělala jediný steh. Nakonec souhlasil, při vyzvednutí zaplatil a já cítila úlevu, za kterou jsem se trochu styděla.
Závěsy zůstaly v tašce
Radana přinesla kávovar Oskarovi a závěsy mně. Potřebovala je zkrátit a já jí řekla cenu. Nevyndala je ani z tašky. Připomněla zahradu a skleník, které nám chodí zalévat. S její pomocí jsme počítali i při plánované cestě. Než jsem odpověděla, Oskar sáhl po peněžence. „Tak já ti to zaplatím, ať se kvůli tomu nehádáme.“
Řekla jsem, že závěsy nepřevezmu, protože jsme se s Radanou na práci nedohodly. Odnesla si je, kávovar nechala na ponku. Oskar se zlobil, že jsem z obyčejné laskavosti udělala problém. „Nechtěla jsem od tebe peníze. Chtěla jsem, abys mě nechal rozhodnout,“ odpověděla jsem. On se prý jen snažil zabránit hádce. Mně ale jeho nabídka před sousedkou vzala možnost říct, že další práci přijmout nechci.
Připomněl zalévání. Uznala jsem, že na Radanu spoléhám a že jsem jí za pomoc vděčná. Neznamenalo to ale, že můžu převzít cokoli, co přinese. Věděla jsem také, že jsem měla změnu vysvětlit dřív. Dlouho jsem se usmívala a pak ode mě najednou slyšeli cenu lidé, kterým jsem sama nabízela práci zdarma.
Přišla pro kávovar a vrátila klíč
Při vyzvedávání opraveného kávovaru položila Radana na ponk náš klíč. Domluvené zalévání už nezajistí. „Když teď budeme práci oddělovat od laskavostí, potřebuju to tak mít taky,“ řekla. Zabolelo mě to. Napadlo mě, jestli jí ty závěsy nemám přece jen nabídnout, ale věděla jsem, že bych potom byla naštvaná na ni i na sebe.
Oskar začal vypočítávat, co všechno jí opravil. Zarazila jsem ho. „Vždyť jsi říkal, že pomoc není účet.“ Zmlkl a Radana odešla s kávovarem. Nepřemlouvala jsem ji, aby si klíč nechala. Její zalévání nebylo o nic menší práce než moje šití, jen jsem jeho cenu dosud nemusela řešit. Přesto mi chybělo, jak samozřejmě jsme se dřív domlouvaly přes plot.
Nad nabídkou placeného zalévání jsme konečně mluvili i o něčem jiném než o závěsech. Oskar přiznal, že se na návštěvy těší. Bez nich někdy celý den promluví jen se mnou. Nechtěla jsem mu společnost brát. Potřebovala jsem ale pracovat, ne každému vařit kávu a přebírat tašky. Podle ceny náhradní péče jsme cestu zkrátili o dva dny a službu objednali.
V garáži se pořád povídá
Oskar teď přijímá i předává spotřebiče v garáži. Oblečení za mě nepřebírá a zájemce odkazuje přímo na mě, aniž jim něco slíbí. Občas poznamená, že dřív bylo všechno jednodušší. Ani mně není jedno, že některé sousedky už nezazvoní na kus řeči. Přesto jsem konečně odevzdala šaty, aniž bych kvůli nim seděla u stroje po večeři.
Radana mi nabídla přebytečná jablka. Poděkovala jsem a přijala je. O zalévání ani závěsech jsme nemluvily. Doma jsem tašku položila na stůl a vrátila se k rozpracované sukni. Z garáže bylo slyšet Oskara se sousedem.
Některé návštěvy mi pořád chybějí a s Radanou jsme zatím opatrnější než dřív. Oskar už ale můj čas neslibuje spolu se svým. A já nepřijímám další šití jen ze strachu, že odmítnutím přijdu o sousedskou přízeň.
Zdroje: autorský text
