Článek
Mamince bylo sedmdesát osm, když po druhém pádu v koupelně sama uznala, že ve svém bytě už být nechce. Našla si malé bezbariérové bydlení s pečovatelskou službou asi deset kilometrů od nás. Vzala si postel, komodu, televizi a několik krabic osobních věcí. Zbytek dvoupokojového bytu bylo potřeba během několika týdnů roztřídit, protože šel do pronájmu.
Moje sestra Alena bydlela jen dvě ulice od maminky, zatímco já jsem žila skoro hodinu cesty autem. Přirozeně tak byla u všeho častěji. Volala řemeslníkům, řešila smlouvy a několikrát týdně vozila mamince nákupy. Když přišlo na vyklízení, nabídla jsem, že si vezmu dva dny volna a přijedu pomoct. „Nemusíš. Většinu už jsem probrala,“ řekla mi tehdy do telefonu. „Jen mi napiš, jestli tam chceš něco konkrétního.“
Chtěla jsem jedinou větší věc. Nízkou knihovnu z masivní borovice, kterou před více než třiceti lety vyrobil náš děda. Nebyla nijak vzácná a v jednom rohu už měla tmavou skvrnu od květináče. Pro mě ale patřila k několika málo kusům nábytku, které jsem si z maminčina bytu pamatovala od dětství. „Tu knihovnu mi prosím schovej. Přijedu pro ni, až budu mít dodávku,“ řekla jsem. „Jo, jasně,“ odpověděla Alena. Tím jsem to považovala za vyřešené.
Na nic jsem nepospíchala
Několik následujících měsíců jsem měla sama dost práce. Po rozchodu s partnerem jsem se stěhovala do menšího bytu a postupně sháněla nábytek, protože část vybavení zůstala jemu. Knihovna od maminky mi měla přijít vhod, jenže jsem ji neměla jak odvézt. Alena se o ní nezmínila a já jsem se neptala. Předpokládala jsem, že stojí ve sklepě nebo u ní v garáži.
Jednoho sobotního rána jsem procházela inzeráty s použitým nábytkem. Hledala jsem hlavně pracovní stůl, ne knihovnu. U jednoho prodejce jsem ale otevřela nabídku několika kusů nábytku najednou. Mezi nimi byla nízká borovicová knihovna za 1 600 korun.
Nejprve mě zaujala její velikost. Pak jsem si všimla tmavšího kolečka v pravém rohu horní desky. Na další fotografii byl vidět bok a v něm dvě malé zaslepené dírky. Děda tam kdysi přidělal háček na klíče, který maminka později odstranila.
Pořád jsem si říkala, že podobných knihoven mohou být desítky. Napsala jsem tedy prodávajícímu a zeptala se na rozměry. Seděly téměř na centimetr. Nakonec jsem mu zavolala. „Nevíte náhodou, odkud ji máte?“ zeptala jsem se. Muž chvíli přemýšlel. „Kupoval jsem víc věcí od vyklízecí firmy.
Sestra nejdřív tvrdila, že si to nepamatuje
Aleně jsem poslala odkaz na inzerát a zavolala jí. Nechtěla jsem ji rovnou obviňovat, protože pořád existovala možnost, že se jen pletu. „Prosím tě, kde je vlastně ta dědova knihovna?“ zeptala jsem se. Na druhém konci bylo chvíli ticho. „Jaká knihovna?“ „Ta z obýváku. Říkala jsem ti, ať mi ji necháš.“
Nejdřív odpověděla, že neví. Pak že možná skončila u nábytku, který odvezla vyklízecí firma. Nakonec přiznala, že ano. „Já už fakt nevěděla, co s tím vším,“ řekla. „Měla jsem tam tři skříně, matraci, stůl, pytle oblečení a půl sklepa. Muselo to být pryč do pátku.“
Připomněla jsem jí náš telefonát. „Vždyť jsem ti jasně řekla, že ji chci.“ „A kdy sis pro ni měla přijet?“ odsekla. „Měsíc stála v chodbě. Ptala jsem se tě, kdy dorazíš, a ty jsi pokaždé něco měla.“
To nebyla úplně pravda. Na konkrétní termín se mě neptala. Zároveň jsem ale věděla, že samotné vyklízení skutečně nechala téměř celé na sobě. Já poslala několik zpráv, jednou přijela s krabicemi a pak zase odjela domů. Hádka skončila větou, která mě zasáhla víc než ztracený nábytek. „Ty jsi měla seznam toho, co chceš. Já jsem měla na starosti všechno ostatní.“
Pro knihovnu jsem nakonec jela
Prodávajícímu jsem druhý den napsala, že knihovnu beru. Nevyprávěla jsem mu celou rodinnou historii. Pouze jsem řekla, že nejspíš pochází z bytu mojí maminky.
Když jsme ji nakládali do auta, otočil ji na bok. Na spodní hraně bylo tužkou napsané malé číslo 87. To jsem znala. Děda si na nábytek psal rok výroby. Podobné číslo měla i stará kuchyňská stolička, kterou stále používá maminka.
Zaplatila jsem 1 600 korun za kus nábytku, který jsem mohla mít zdarma. V tu chvíli mě ale víc štvalo něco jiného. S Alenou jsme se několik týdnů bavily jen o mamince. Kdo jí doveze léky, kdo půjde na kontrolu, kdo zaplatí pedikúru. O knihovně ani o našem telefonátu jsme nemluvily.
Až jednou při cestě od maminky Alena zastavila u mě. Knihovna už stála v obýváku a byly v ní moje knížky. „Takže jsi ji fakt koupila,“ řekla. „Jo.“ Podívala se na ni a pak se mě zeptala, kolik stála. Když jsem jí to řekla, vytáhla peněženku. „To nechci,“ řekla jsem. „Ale vyhodila jsem ti ji.“ „Nevyhodila. Jen jsi rozhodla i za mě.“
To už jsme se nehádaly. Alena si sedla ke stolu a poprvé mi podrobně řekla, co všechno během těch tří týdnů kolem maminky řešila. Já jí zase řekla, že mi nejde o šestnáct stovek ani o starou polici. Vadilo mi, že jsme se začaly chovat, jako by jedna z nás měla právo všechno zařizovat a druhá pouze přijímat hotová rozhodnutí.
Některé věci jsme už zpátky nezískaly
Maminčin byt je dnes pronajatý. Část nábytku skončila u příbuzných, něco v charitě a něco odvezla vyklízecí firma. Dodnes přesně nevím, kam zmizely dvě krabice starých knih, které chtěla maminka původně rozdat až později. Alena zase stále tvrdí, že jsem se při vyklízení mohla zapojit víc. V tom má částečně pravdu.
Knihovna u mě zůstala. Nechala jsem na ní i kolečko od květináče a nesnažila se vybrousit dírky po dědově háčku. Když jsme o pár měsíců později s Alenou třídily poslední věci ze sklepa, už jsme nic neodvážely bez domluvy. Na papír jsme napsaly tři sloupce – maminka, Alena, já – a každou spornou věc jsme nechaly stranou.
Nebyl to žádný velký rodinný smír. Jen jsme konečně přestaly předpokládat, že ta druhá přece musí vědět, co jsme myslely. A od té doby je kolem maminčiných věcí podstatně méně nedorozumění.
