Článek
Modrý jídlonosič s promáčknutým víkem patřil panu Koubovi. Nerezový v látkové tašce nosila paní Vlčková pro sebe a manžela. Po osmnácti letech v malé jídelně u průmyslového areálu jsem některé strávníky poznala dřív podle nádob než podle obličeje. Ráno je nechávali u nás a před polednem si vyzvedávali obědy. Věděla jsem, komu neutahovat víčko a kdo potřebuje omáčku zvlášť.
Těšila jsem se, že přestanu vstávat před pátou a vypiju si kávu vsedě. Když se mě ale kuchař zeptal, co budu celé dopoledne dělat, napadlo mě jen mytí oken a návštěva zubaře. Zato svůj pracovní den jsem uměla popsat skoro po minutách, včetně chvíle, kdy obvykle docházely čisté lžíce. O volných ránech jsem zatím neměla tak přesnou představu.
Irena přišla začátkem září. Pracovala předtím v kuchyni mateřské školy, s velkými hrnci ani provozním spěchem problém neměla. Na společné zaučení jsme dostaly tři týdny, potom jsme měly až do mého odchodu sloužit každá jinou směnu. Vedoucí chtěla, aby se Irena včas naučila celý výdej. Připadalo mi to rozumné.
První dny jsem jí ukazovala zásuvky, vysvětlovala objednávky a upozorňovala na lidi, kteří chodí dřív. Psala si do sešitu. Když některý zákazník přešel kolem ní a obrátil se rovnou na mě, odpověděla jsem za obě. Těšilo mě, že mě pořád potřebují. Občas jsem jí ani nenechala čas, aby sama našla jméno v seznamu.
Ve čtvrtek prvního týdne přinesla očíslované kartičky. Každému řádku v seznamu objednávek odpovídal jeden tác s naplněnými nádobami. Kartičky postavila tak, aby na ně od pultu viděla. Mně se zdálo zbytečné hledat číslo, když jsem přece podle tašky věděla, čí oběd na tácu stojí.
Začala jsem jí tácy posouvat. Ten pro pána z vrátnice blíž ke kraji, protože chodil první, dva jiné dozadu. Dělala jsem to při utírání pultu nebo cestou od myčky. Když se pak Irena rozhlížela, ochotně jsem jí ukázala, kam sáhnout. Její doptávání mě utvrzovalo v tom, kolik se toho ještě musí naučit.
Druhý týden už mě několikrát požádala, abych nechala tácy v řadě podle seznamu. Přikývla jsem, ale při příští přípravě zase něco přesunula. Vždycky jsem pro to měla důvod. Někdo chodil pozdě, jinému se špatně zvedala těžká taška. Když Irena mlčela, brala jsem to jako souhlas, přestože mě předtím požádala o opak.
V pátek měla poprvé řídit celý výdej sama. Já měla doplňovat příbory a odnášet prázdné přepravky. Před otevřením jsem přesto přesunula tácy sedmnáct a dvacet na boční stolek za sloupem. Byly pro pana Koubu a paní Vlčkovou, kteří obvykle přicházeli až po hlavní frontě. Potom jsem odvezla přepravky do zadní chodby a zůstala u myčky, kde chyběly umyté příbory.
Oba tentokrát dorazili krátce po půl dvanácté. Jejich příchod jsem neviděla. Když jsem se vracela s košíkem lžic, stáli u pultu a Irena právě odcházela do kuchyně ověřit dvě objednávky, které v řadě nenašla. Místo abych se zeptala, co chybí, utrousila jsem směrem k čekajícím: „S těmi čísly to dnes nějak vázne.“
Irena se vrátila a při cestě kolem bočního stolku se zastavila u obou táců. Zkontrolovala kartičky a zavolala jména zákazníků. V tu chvíli jsem si vzpomněla. Pomohla jsem podat tašky přes pult, ale nic jsem nevysvětlila. Zdržení trvalo pár minut a fronta se brzy rozešla.
Při úklidu Irena srovnávala kartičky. „Ty dva tácy jsem měla připravené vedle sebe. Přendala jsi je?“ Stála jsem u dřezu a drhla zaschlé kolečko od omáčky. Přikývla jsem a odložila houbičku. „Přendala jsem je já. A pak jsem to před lidmi hodila na tebe.“
Irena položila kartičky na pult. „Já ty lidi ještě nepoznám. Potřebuju najít věci tam, kde jsem si je připravila.“ Zeptala se také, jestli jsou v seznamu všechny objednávky. Přiznala jsem, že několik pravidelných přijímám ústně už celé roky a nikam je nepíšu. U pátečních dvou zákazníků měla všechno zapsané správně, ale další porce chystala jen podle toho, co jsem jí ráno řekla.
Ještě odpoledne jsme prošly můj sešit i lístky u telefonu a doplnily pravidelné odběry. Na poslední společný týden jsme si rozdělily práci: Irena povede přípravu i výdej, já budu balit příbory a nové objednávky rovnou zapisovat. V pondělí ráno jsem panu Koubovi i paní Vlčkové při odevzdávání prázdných nádob řekla, že páteční čekání způsobilo moje přesouvání, a omluvila se. Paní Vlčková kývla a potom se zeptala Ireny na středeční buchtičky. Irena jí ukázala jídelníček a já odnesla nádoby do kuchyně.
Před otevřením jsem nesla k pultu čisté příbory. Dva naplněné tácy stály v pořadí, které bych zvolila obráceně. Natáhla jsem k nim ruku a nechala je stát. Přisunula jsem k nim jen košík se lžícemi.
Zdroje: autorský text
