Článek
S tchánem Karlem jsem vycházela dobře i po rozvodu s jeho synem. Zůstával dědou mé jedenáctileté dcery a člověkem, kterému jsem mohla zavolat. Když ji přivezl z výtvarného kroužku, obvykle ještě seděli před domem a dopovídali si něco. Doma mi pak dcera vysvětlovala, jak se pozná buk od habru. Poděkovala jsem mu za odvoz a on mávl rukou, že si aspoň popovídali. Karlovi bylo čtyřiasedmdesát a trpělivost měl větší než já.
Po mámině smrti mi v dědictví připadla také pohledávka vůči němu. Před čtyřmi lety mu půjčila na vyplacení sestřina podílu v bytě. Měli smlouvu a do splatnosti zbývaly tři měsíce. O půjčce jsem věděla od začátku. V pětapadesáti jsem si začínala víc hlídat, co si ponesu do dalších let. Vrácené peníze mi stačily na doplacení vlastního úvěru, který jsem nechtěla splácet až do důchodu.
Každý jsme počítali jinak
Když jsem Karlovi přinesla číslo účtu, odložil papír vedle talíře. Řekl, že mi samozřejmě začne posílat peníze, jen potřebuje dohodnout měsíční částku. Úspory vydal na opravu auta a z důchodu víc nedá. Vytáhla jsem telefon a jeho návrh propočítala. Celý dluh by splácel dalších šest let.
„Já s těmi penězi počítám na doplacení úvěru,“ řekla jsem. Karel odpověděl, že chápe, proč je chci, ale nemá je kde vzít. Potom připomněl, kolikrát vozil mámu na vyšetření. Věděla jsem to. Čekával s ní na chodbách a cestou kupoval rohlíky, protože po odběrech mívala hlad. Zabolělo mě, že se tyhle cesty objevily právě při rozhovoru o dluhu.
„Máma ti půjčila dřív. Že se budou odečítat cesty, jste si nedomluvili.“ Přikývl. Nic takového prý netvrdí, jen čekal, že kvůli tomu budu ochotná počkat. Poděkovala jsem mu za všechno, co pro ni udělal, ale šest let jsem odmítla. Měla bych dál vlastní splátky, zatímco peníze určené k jejich doplacení bych dostávala po malých částech.
Karel si promnul čelo a řekl, že tedy prodá auto. Namítla jsem, že po něm tak krajní řešení nechci. Zeptal se, jestli mu tedy prodloužím splatnost. Odpověděla jsem, že ne. Cestou domů mi bylo nepříjemně, ale uklidňovala jsem se tím, že třeba něco vymyslí. Sama jsem žádný jiný návrh neměla.
Bez auta ji nepřiveze
O prodeji znovu promluvil, když přivezl dceru. Měl zájemce a ještě před podpisem smlouvy mi oznámil, od kterého data už odvozy nezvládne. Automaticky jsem začala vysvětlovat, že na kroužek navazuje moje pracovní porada a nemůžu jen tak odejít. Karel zůstal stát v předsíni. „Bez auta ji ale nepřivezu.“
„Dceru do našeho sporu netahej,“ vyhrkla jsem. Sotva jsem to vyslovila, připadalo mi to přehnané, přesto jsem čekala, že mě ujistí, že si nějak poradí. Nabídl, že ji může doprovázet autobusem, pokud ji někdo přiveze od kroužku ke stanici. Sedli jsme si nad jízdní řád. Použitelný spoj domů odjížděl ještě před koncem kroužku. Další znamenal dlouhé čekání a přestup.
Neměl připravený způsob, jak mi zkomplikovat život. Oznamoval mi, co prodejem auta přestane zvládat. A já přesto hledala možnost, aby prodal auto, splatil mi dluh a dcera dál přijížděla domů bez mého přičinění. Nezeptala jsem se ani, jak bude jezdit k lékaři on sám. Do té chvíle jsem myslela hlavně na svůj rozvrh.
Odklad už nechtěl
Zavolala jsem mu ještě před podpisem kupní smlouvy. Nabídla jsem, že se můžeme domluvit na pozdějším splacení, aby si auto nechal. Chvíli mlčel. „Když jsem potřeboval počkat já, nešlo to. Teď to jde kvůli odvozům.“ Zkusila jsem říct, že mi teprve docházejí všechny důsledky. Odpověděl, že dluh už chce uzavřít. Prodej dokončil.
Peníze přišly ve smluvním termínu a úvěr jsem doplatila. Nad potvrzením z banky se mi ulevilo. Kvůli kroužku jsem si dohodla pravidelný dřívější odchod z práce a chybějící hodiny nahrazovala jindy. Při cestách přes město jsem bývala unavená. Teprve teď jsem naplno vnímala, kolik času mi Karel šetřil a kolik svého času nám věnoval.
Na návštěvu se domlouváme
Omluvila jsem se mu za obvinění, že chtěl potrestat vnučku. „To jsem nechtěl,“ řekl. Za požadavek vrátit půjčku jsem se neomlouvala a on to ani nežádal. Začal nakupovat autobusem. S těžšími věcmi mě někdy požádá o pomoc. Když nemůžu, nabídnu jiný termín. Občas mu nevyhovuje a musí počkat nebo se zeptat někoho dalšího.
Dcera ho dál navštěvuje, jen méně často. Při posledním odchodu se v předsíni vrátila k vyprávění o obrázku, který mu ukazovala. Čekala jsem u dveří a nepobízela ji. Dřív na to měli celou cestu autem.
Jsem ráda, že mám úvěr doplacený, a pořád si myslím, že jsem mohla chtít půjčku vrátit včas. Mrzí mě ale, že jsem Karlovi připsala snahu ublížit dceři. Chybí mi i lehkost, s jakou jsme se dřív vídali. Dřív jsme si pomáhali bez domlouvání. Teď se ptáme, jestli ten druhý může, a někdy slyšíme, že ne.
Zdroje: autorský text
